rok 2010 "Ve službách jeho Veličenstva"

Sedlo u Jindřichova Hradce 31. 7. - 7. 8. 2010

Zhodnocení hlavase

Jídelníček

sobota:

oběd: Chaluhy

večeře: Drcený korál

neděle:

oběd: Racek úplně na placku

večeře: Kaviár

pondělí:

oběd: Rozšlápnutý krab

večeře: Sleď na ohni

úterý:

oběd: Lodní petrolejková

večeře: Šošovice

středa:

oběd: Svačina ze železné zásoby

večeře: Rozstřílený ptáček

čtvrtek:

oběd: Sušená delfíní ploutev

večeře: Kousky tuňáka

pátek:

oběd: Kapibara s olihní

večeře: Královnina hostina

sobota:

oběd: Guláš z přístavní krčmy

 

Plavčík Jean - tématická píseň

Měl dětskou tvář a na rtech smích a veselý vždy byl
Však v hnědých očích vážnost měl, jakoby sto let žil
Rád sedával pod stožárem, svou Bibli četl tam
Na Boha on se spoléhal ten plavčík jménem Jean.

A večer když on v kajutě u lůžka klekával
Na lodi nebyl jediný, kdo by se mu nesmál
My všichni peklu sloužíme, chechtá se kapitán
Však on své oči vážné má a jméno jeho Jean.

Pak přišel večer, přišla noc a všude mrtvý klid
A námořníci nemohli strachem už ani klít
Pak vlny zvedly fregatu, zařičel uragán
Jen jediný má v očích mír, ten plavčík jménem Jean.

Posádku celou jímá děs, vždyť kdo by o smrt stál
Každý ví, že je zbytečné se živlem rvát se dál
Vítr loď mořem unáší jakoby to byl trám
A na té lodi pod stěžněm klečí ten plavčík Jean

Náhle všechno to běsnění zázrakem umlká
Posádka jenom o vlásek záhubě uniká
To všichni muži obrací své oči s úctou tam
Kde Bohu vzdává díky své ten plavčík jménem Jean

Pak všichni muži klekají a zvedají svůj hlas
Bože, Tys život zachránil i duše naše spas
Pod stožár potom sedají, tam co kdysi sedal sám
A tam je Boha učí znát ten plavčík jménem Jean

sobota 31. července

Letos byl sraz ve Stříbře na nádraží o dvě hodiny dříve, než dosud bylo zvykem. Museli jsme čas odjezdu posunout na sedmou hodinu ranní, protože jsme před sebou měli dlouhou cestu. Poslední dorazil Martin Kučera, opět nemohli najít nádraží … nikoho to však už nepřekvapilo J.

Protože jsme tábor měli tak daleko, jeli jsme jen jedním autem. Autem jsme jeli já, zásobovač Milan a kuchařka Iveta. Na minikempu pro vedoucí se mě Milan ptal, jak tam vypadá příjezdová cesta k tábořišti. Vychválil jsem mu ji, že to bude daleko lepší než loni. Opak byl pravdou – cesta byla rozbahněná a auta z tábořiště měli problém vyjet.

Vůbec stav tábořiště byl neutěšený. A to je myslím mírně řečeno. Když jsem viděl kalužité bahno mezi jídelnou a kuchyní, podmáčené hřiště a tři stany do kterých tekla voda, podlamovali se mi kolena. A nebyl jsem sám. Vyložili jsme věci z auta, aby Milan mohl jet pro bagáž táborníků a poté co jsme s Ivetou osaměli, mohli být slyšet následující vzdechy:

Iveta: „Tak to je síla. A já si doma nechala gumovky s přesvědčením, že je tu nebudu potřebovat. Tady v tom bahně se v sandálech utopím během prvních deseti minut.“

já: „Já v červnu odjížděl s pocitem, že se jedná o nejlepší tábořiště, kde jsme dosud byli.“

Iveta: „No, nevím!“

já: „Iveto, mě se tu nelíbí. Je mi do breku! Chci domů, jdu volat mamince, ať si pro mě přijede.“

Iveta vlezla do kuchyně a prohlásila, že vyřešila problém s bahnem venku: „Prostě odsud nevytáhnu paty, to je jednoduché.“ Já zase blahořečil našemu zvyku, kdy na tábořiště přijedu dříve než děti. Měl jsem necelé dvě hodiny na to, abych se vzpamatoval a dal do hromady. Když pak dorazili táborníci, už jsem mohl rozdávat úsměvy a tábořiště všemožně vychvalovat.

Táborníci měli pocity stejné jako každý rok – zhrození, zděšení, prostě nic pozitivního neprožívali. K všeobecnému pohoršení přispěli i místní latríny.

Já zjistil až na tomto táboře rozdíl mezi kadibudkou a latrínou. Do letoška jsem si pod oběma názvy vždy představil kadibudku. Letos jsme všichni vystřízlivěli a poznali tvrdý fakt, že pod pojmem latrína se neschovává nic jiného než díra v zemi s dvěma kládami mezi kterými se sedí. Vše je oplachtované. První pocity opravdu hrozné. Opravdu bojové podmínky.

Nicméně už před táborem jsem měl teorii, že přestože na latrínu budou dívky zprvu strašně moc nadávat, nebude trvat dlouho a zamilují si ji. Má teorie se v praxi rychle potvrdila. Dlouhá kláda dovolovala usednout na záchod několika dívkám naráz, byly tam pak jak slepice na řadě, nerušeně krafaly a když se k tomu přidalo zjištění, že je to jedno z mála míst, kde je signál na mobil, nebylo co řešit. Pokaždé když se svolávalo na hru, muselo se čekat na některé z dívek, než se vrátí z latríny.

K obědu, který byl hotov téměř vzápětí po tom, co dorazili táborníci byli špagety, v slangu tématického jídelníčku jsme začali chaluhami. Poté měl každý dostatek času na to, aby si vybalil a zabydlel se ve stanech.

Poté co jsme se ubytovali a tábořiště podrobili podrobné prohlídce, byl čas na hry. Zprvu každý hrál co mu bylo milé: ping-pong, badminton, frisbee, apod. Později jsme dali skupinově vybíjenou.

Po večeři se jídelna a posléze i kuchyně proměnila v hospodu v roce 1577. Před očima táborníků se odehrála motivační scénka příběhu, který jsme letos měli prožívat. Formou scénky se tak táborníci dozvěděli celou historii pohnutého života Sira Francise Drakea.

Po scénce jsem já jako Drake odešel do kuchyně a Mája říkala ještě několik doplňujících informací k programu tábora a celé té hře. V kuchyni jsem ze sebe svlékal převlek a ptal se Milana: „Tak jak to na tebe působilo? Nebylo to moc nudný?“

Milan: „Se na ně koukni, ještě teď jsou zařezaní a sedí tiše jako pěny.“

Po krátké pauze následovali chvály a slovo, kterým nám posloužila Notven – mluvila o Bibli a o tom co pro nás křesťany tato kniha znamená: “Koupíme nový spotřebič, a když jej chceme dobře a efektivně využívat, potřebujeme si přečíst návod k použití. Kromě konkrétního použití a popisu funkcí spotřebiče většinou obsahuje i způsob údržby a péče, aby sloužil co nejdéle. Podobně lze k takovému návodu k použití přirovnat i Bibli. V ní se dočteme vše potřebné pro náš život.“

Poté byla slíbena dvě překvapení. Prvním překvapením bylo, že každý táborový večer bude končit večerníčkem … a to předčítáním úryvků z prvního dílu knihy plavčík Jean (pro zájemce: Plavčík Jean – 1+2 část, autor Pavel a Eva Dolejší, nakladatelství Křesťanský život), jejíž děj se také odehrává na lodi. Večerníček vždy končil stejnojmennou písničkou o Jeanovi.

Tím druhým překvapením bylo vyhlášení noční hry. Všichni se už viděli ve stanu v postýlce a teď tohle. Zdvihla se vlna odporu, ale už to bylo řečeno a já nehodlal ustoupit. Táborníkům bylo vysvětleno, co vše musí mít na hru připraveno. Sbalení a připravení měli čekat ve stanu, dokud si pro ně někdo z vedoucích nepřišel.

Vedoucí mezi tím měli v kuchyni poradu, kde se dodělávali papíry, vysvětlovala noční hra a hlavně, rozdělovali se táborníci do skupin. Po těchto skupinách pak byli odvoláváni (někteří buzeni) ze stanů a odváděni k silnici. Tady nastoupili Milanovi do auta, který je dovezl na místo, kde byli vysazeni. Odtud měli za úkol vrátit se zpět do tábora.

Musím zde uvést výňatek z deníků, které skupiny povinně psaly a byly za ně hodnoceni. Zde je pohled jedné ze skupin na latrýnu a noční hru: „… takžééé – sobota – nebo-li první den v táboře. Dost nás zaskočil. Nemohli jsme popadnout dech z „krásného tábořiště!“ Lepší už to být nemůže „tři tečky“ (…). Například nádherné latrínky složené z hadrů nebo-li v moderním roztrhaném designu. Dvě prkna, která ji tvoří, drží jen silou vůle. Na tutěch prknech prosím jsme donuceni sedět a dělat svou potřebu. V hluboké díře pod pofiderním sedátkem se nachází ehmmmm naše výrobky s ehmmmm velkými zvědavými macatými diváky alias brouky hovnivály. Než jsme se s tím stihli smířit a aklimatizovat se, už jsme vyráželi na noční hru, která trvala docela dlouho, ale jistý lidi ehmmmm měli energy drinky.

neděle 1. srpna

Ráno se kvůli noční hře vstávalo poněkud déle, než jsme zvyklí. Budil Artur písničkou ‘Očička když ráno vstanou‘ a už zažitým pokřikem ‘budíček!!!‘ Letos to bylo naposledy, protože další dny budili kormidelníci skupin a poslední den, kdy byl opět připraven Artur, pršelo.

Po snídani byly vyhlášeny hodnosti na lodi a podmínky pro jejich získání. Každá hodnost poté měla ještě povinnost, kterou plnila. Táborníci ve skupině se museli domluvit, kdo kterou funkci bude zastávat a začít se připravovat ke složení zkoušky.

Richard Novák z Třeboně přijel, aby nám posoužil slovem při nedělním táborovém shromku. Podělil se s námi mimojiné i o osobní svědectví o tom jak hledal on pravdu ve svém životě.

Po shromku a rozloučení s Novákovými jsme se šli koupat do blízkého rybníka. Hojně jsme využili i dvě kánoe a pramici na kterých jsme se prostřídali. Velmi mě pobavila jedna situace, jejíž jsem mohl být přímým aktérem. Do větší, otevřené kanoe se naskládali: Terka, Pavla, Veverka, Any a možná ještě někdo, už si přesně nevzpomenu. Any byla na místě kormidelníka.

Ve stejné chvíli kdy se naloďovali dívky, za mnou přišel brácha, zda bych s ním nejel v té druhé kanoi. Rád jsem jeho přání vyhověl. Any jsem poskytl instruktáž jak ovládat loď a poté jsme se s Ronaldem rozjeli po hladině rybníka. Když jsme se vraceli z druhého břehu k tomu našemu, museli jsme u rákosí zastavit a potlačovat smích. Vidět totiž bylo jen rákosí, které obestíralo všechny břehy a z rákosí se ozývalo: „Ty seš káča!“

„Já? Koukej co děláš ty!“

„Holky přestaňte, takhle se odtud nikdy nedostaneme.“

„Terko, pádluj!“

„Co asi dělám.“

„Terko, přestaň. Pavlo zaber.“

„Neeee! Zase jedeme blbě.“

„Já vám to říkala, že to takhle nepůjde.“

„Kontra, kontra!“

„Co to je?“

„Prosím tě, půjč to sem.“

„Any, teď zaber, teď nepádluj, teď zase jo.“

„Bacha!!!“

„Na co?“

„Rákosí.“

„Ty seš blbá.“

Takhle nějak to šlo hodnou chvíli, než se z ničeho nic najednou rákosí rozestoupilo a vyplula kanoe s dívkami na palubě. Holky zvedli ruce nad hlavu, začali řvát hurá a chtěli po mně body navíc, neboť prý objevili novou zemi.

A kdyby záleželo na mně, tak bych jim ty body navíc dal, páč mě neskutečně dobře pobavili.

Po koupání následovala hra ‘ponožky‘. Nejprve jsme od každého účastníka vybrali dva páry čistých ponožek. Ty jsme rozvěsili na šňůry u jedné z branek a táborníci měli za úkol po skupinách vždy přinést stejný pár. Byla to výborná běhačka, kterou nakonec vyhráli: oranžoví, modrý, zelení.

Následovala hra ‘trakař – nákladní lodě.‘ Ve skupinách si udělali táborníci dvojice. Každá skupina dostala škopík s vodou, víčko od ešusu, v kterém měli pomocí trakařů dopravit vodu ze škopíku do ešusu. Pořadí: zelení, oranžoví, modří.

Po večeři jsme se pustili do batiky. Oproti táborům předchozím jsme se letos rozhodli vyzkoušet batiku sypanou. Výtvory z ní byli zajímavé … někomu se to povedlo, mnozí ze svých výtvorů byli rozpačití. Třeba takový Tom prohlásil, že z té provázkové batiky to tričko alespoň nějak vypadalo. Tohle že prý je vesměs hrůza.

Zatímco všichni batikovali, já své tričko předal Ivetě, ať mi s ním odborně udělá, co bude moci a sám jsem šel připravit a rozdělat oheň. U ohně pak bylo slovo a večerníček. Poté se šlo spát.

pondělí 2. srpna

Budíček toto ráno probíhal zcela jinak, než dosud bylo zvykem. Budil Artur, ale nikoli písničkou a všechny, nýbrž jen kormidelníky družstev – Kuba, Xena, Martin. Ti pak měli za úkol vzbudit zbytek svého družstva. Tato forma buzení od této chvíle byla charakteristická pro celý tábor.

Každý z kormidelníků k tomu přistoupil po svém. Třeba Martin k buzení používal ešus, do kterého bil naběračkou.    Rozcvičku měl Artur, ranní ztišení Notven. Dopoledne jsme pak strávili v lese, kde jsme hráli hru Přístavy. Každá skupina si ze svého středu zvolila jednoho piráta. Ostatní členové družstva představovali obchodníky, jež měli za úkol obchodovat se zbožím mezi přístavy (Benátky, Mombasa, Hamburk a Amsterodam). Přístavy představovali vedoucí, kteří se rozmístili v lese. V přístavech se prodávalo a vykupovalo zboží za různé ceny. Na požádání bylo možno obchodovat i s černým, podpultovým zbožím (slonovina, zbraně, alkohol, otroci). Ve chvíli, kdy byli s tímto zbožím obchodníci přistiženi piráty, byli o něj připraveni.

Obchodníci si ještě mohli půjčovat v bance, ale úroky při vracení byli tvrdé a tak se do žití na dluh nikomu kord moc nechtělo J.

Hra měla spád, pašovalo se o sto šest. Nicméně nejvíce vydělala Pája, která se zaměřila jen na obchod se zlatem a vydělala na něm 378 zlatých. Pořadí skupin bylo následující: zelení (1585 zlatých), modří (1346), oranžoví (930).

Po obědě byl polední klid a po něm diskusní skupinky.

Odpoledne se vyráželo na výlet k nejsevernějšímu bodu Rakouska. Na výlet se šlo po skupinách a cestou každá skupina plnila nejrůznější úkoly. U nejsevernějšího bodu jsme se rozdělili v názorech na zatahující se oblohu. Dvě skupiny utíkali do tábora, třetí se rozhodla vyčkat a pokračovat v posledním úkole – totiž smažení palačinek.

Jak to dopadlo? Dvě skupiny stihli ujít dva kilometry a schovat se v něčí garáži. Vařící skupina skončila v hotelu Peršák. A protože dešťová smršť nepřestávala, vyrazil zásobovač pro auto a po skupinách nás přivážel do tábora – v půl druhé ráno toto dobrodružství skončilo.

úterý 3. srpna

Budíček byl opět posunutý kvůli neplánovanému nočnímu dobrodružství. Rozcvičku, nerozcvičku měla Anička. Ranní ztišení Miška. Poté měla následovat hra (nazvaná rybaření) s čtyřcifernými čísly, které byli rozprostřené po louce. Mája vždy vyhlásila, které číslo chce, aby jí přinesli – např. číslo končící dvojkou; číslo jehož součet je sudý, apod. Vhodné číslo běžel hledat vždy jeden ze skupiny. Jen co se hra začala hrát, začalo také pršet a tak jsme skončili v jídelně u karet a stolních her. Tuto hru jsme zkoušeli sehrát ještě 3x během dne, než se to opravdu povedlo. Vždy, když jsme uvěřili, že přestalo pršet a šli hrát hru, opět nás zahnal déšť.

Tento den jsme víceméně celý proseděli v jídelně, při nejrůznějších činnostech a hrách.

Večer byly chvály, slovo a večerníček. Při slově Notven mluvila o tom, že: „v životě se setkáváme i s věcmi, situacemi a okolnostmi, které změnit nemůžeme. (Čtení Skutky 27:4-8,13-20 o Pavlovi a ztroskotání lodě na moři.) Do našeho života přichází mnoho různých bouří, problémů a těžkostí. Může se nám zdát, že se všechno na nás sype, a nevíme si rady. Ale je tu Někdo, kdo si ví rady v každé situaci a kdo nás zve k sobě. Náš stav je v Božích očích velmi žalostný: Všichni zhřešili a jsou daleko od Boha. (Římanům 3:23) Z tohoto stavu se sami nedostaneme stejně tak, jako se člověk sám za vlasy z bahna nevytáhne. Pomoc potřebujeme z venku – a ta již přišla: Bůh poslal na svět svého jednorozeného syna Ježíše Krista, aby zemřel za naše hříchy. Ale k čemu je dar, když jej obdarovaný nepřijme? Teď je řada na nás – na Tobě. Již jsi přijal tento dar?“         

středa 4. srpna

Ranní ztišení měl Milan, rozcvička dnes nebyla, neboť se vyráželo na výlet do Jindřichova Hradce. Tábor jsme opouštěli po deváté hodině, abychom mohli v 10:08hod odjíždět autobusem z rozcestí Číměř, Bílá.

V Jindřichově Hradci jsme se přesunuli k zámku, kde se mi podařilo domluvit prohlídku téměř okamžitě. Na výběr bylo ze tří prohlídkových okruhů, my měli mix – tedy to nejlepší z každého okruhu. V zahradním pavilónu (altánu) jsme zkoušeli jeho akustiku písní ‘Halelu.‘ V nádvoří zámku jsme také udělali opět jediné skupinové foto.

Po prohlídce byl dán ještě čas k rozchodu po areálu zámku. Já ho využil k prohlídce Černé věže. Poté jsme se přesunuli na náměstí, kde u morového sloupu byl dán dvouhodinový rozchod. Máje přišla SMSka od kuchařky s prosbou, aby byla vyhlášena soutěž pro skupiny – vyhraje ta skupina, která do tábora donese největší bochník chleba.

Na náměstí už téměř všichni byli, ještě před druhou hodinou. Mája ode mne dostala mapu a šla se poradit k slečně do infocentra, kudy nejlépe vyrazit z JH do tábora. Přišel ještě Ronaldo s prosbou, zda by rychle s Anet nemohl zaběhnout do krámu koupit si pití.

já: „S Anet můžeš všechno, ale rychle!“

Šli jsme za Májou a někde minuli odbočku na cyklostezku, po které jsme chtěli jít. Museli jsme se buďto vrátit nebo jit kus po státovce. Zvolili jsme druhou možnost. Mája, která ode mne dostala pověření razit cestu, se rozhodla odbočit a jít po jakési polňačce, abychom slezli z té státovky. Cesta končila v kopřivách a vysoké trávě. Mája koukla na mapu, rozhlédla se po krajině, koukla k nebi a poslední pohled patřil mě – ujištění, že opravdu má pověření k jakékoli divočině. Poté ukázala rukou před sebe a prohlásila, že už tam za chvíli budeme. Kde, to neřekla.

To, co bylo před námi, bylo neuvěřitelné. Nejprve stráň s ohromnými kopřivami, pak pole s kukuřicí, čerstvě zorané pole a nekončící asfalt. Cesta do tábora byl takový malý očistec. Hlavně pak pro dívky, které vyrazili nafintěné do města.

V táboře po večeři následovaly táborák s chválami a slovem: „čtení příběhu o boháčovi a Lazarovi (Lukáš 16:19-31) Často se chováme jako ten boháč podle hesla: „Jezme, pijme, zítra zemřeme.“ Ale to je lež! Již dnes, zde na zemi, se rozhoduje o tom, kde strávíme věčnost. Uznáme a přiznáme sami před sebou a před Bohem svoji hříšnost? Nebo budeme Boží volání ignorovat a dělat si, co chceme? Může se stát, že Bůh jednou volat přestane stejně jako omrzí naše přátele se s námi přátelit, když neustále na ně nemáme čas a jejich záležitosti nás nezajímají.“

Když byl čten večerníček, měli všichni za to, že se blíží okamžik, kdy budou moci jít spát. Omyl, byla ohlášena noční hra. Nastupovalo se k ní po skupinách. Skupina měla za úkol rozluštit zprávu vysílanou v morseovce: „Uctíme památku našeho přítele. Další instrukce u přístavu.“

Skupiny měli za úkol projít cestu a vždy u označeného stanoviště hledat kus zprávy. Až když měli všechny zprávy, dávali jim dohromady celek – příběh o tom co se dopoledne na lodi odehrálo: Dkakeův přítel Minivy obětavým činem zachránil posádku před nájezdy indiánů. Zaplatil za to životem. Pod rouškou noci se skupiny odvážili na břeh, aby uctili jeho památku a řádně ho pochovali.

Jakmile si skupiny pospojovali tento příběh, hledali ostatky Minivyho, ty pak měli za úkol pohřbít.

            čtvrtek 5. srpna

Rozcvičku vedla Miška, ranní ztišení měl Artur. Ráno byla vyhlášena celodenní hra zvaná ‘vajíčko‘. Každý účastník dostal vejce, které neměl pustit z ruky po celý den a starat se o něj. Povedlo-li se vedoucím vajíčko zabavit, musel si nešťastník, který ho chtěl zpátky, vajíčko nějak zasloužit – dřepy, složením a odrecitováním básně, sepsáním 80 různých států, apod. … prostě jak kterého vedoucího napadlo.

Povedlo-li se někomu vajíčko rozbít, bylo třeba zachránit a ochraňovat i zbytky. Vajíčko totiž představovalo přátelství. Mělo nám pomoci uvědomit si, jak je přátelství křehké, jakou práci dá ho udržet a ochránit a jak špatně se napravuje, když se ho podaří rozbít.

Po rozdání vajíček jsme šli do lesa a hráli hru, která se jmenuje ‘Na trestance‘. Každý hráč měl na zádech připevněné jedno pětimístné číslo. Každý měl tužku a papír. Úkolem bylo opsat co nejvíce čísel svých soupeřů a být nejméně napsán. Hráli jsme dvě kola – nejprve jsme soutěžili po skupinách … skupina mi odevzdávala jeden seznam svých soupeřů. Druhé kolo bojovali všichni proti všem. První kolo skončilo v pořadí: zelení (udělali 1 chybu), modří (2 chyby), oranžoví (3 chyby). V druhém kole dostal každý hráč bod za každé správně napsané číslo svého soupeře. Zvítězila ta skupina, jež dosáhla více bodů: oranžoví (147), modří (146), zelení (128).

Do tábora jsme se vrátili akorát k obědu. Po něm se hrála ‘elektrika‘ v táboře a na louce nad táborem jsme hráli ‘běhací piškvorky‘ a ‘volejbal s dekama‘. Týmy se rozdělili vždy na dvě družstva a probíhal mezi nimi turnaj.

Po návratu do tábora skupiny stavěli lodě. Naše výprava totiž překonala Panamu a stál před nimi úkol opatřit si lodě k návratu do Anglie. Pět vedoucích dostali každý víčko od ešusu plné různých stavebních dílů. Táborníci přibíhali a plnili různé, roztodivné úkoly, které jim vedoucí ukládali, aby si odnesli jeden z dílů. V jídelně pak z dílů dávali dohromady lodě (modely). Nebyli-li si stavitelé jistí, který díl kam patří, museli si to jít ověřit k plánku, který byl vyvěšen u táborového ohniště.

Po večeři pak následovali chvály a slovo (bylo zaměřeno samozřejmě na přátelství a využívalo se tam zkušeností, které táborníci udělali při péči o vajíčko): „Člověk nebyl stvořen tak, aby mohl být sám. Přesto díky dědičnému hříchu od narození svým sobectvím k samotě směřujeme. Přátelství je poklad nevyčíslitelné hodnoty, je velmi složité jej získat, roste pomalu a je těžké jej udržet. Bůh je jediný kompetentní k pomoci v úskalích přátelství, neboť jej naplnil až do krajnosti ve vztahu k člověku. „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem miloval já vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (Jan 15:12-13)“

Den jsme zakončili večerníčkem o plavčíkovi, po kterém se šlo na kutě.          

pátek 6. srpna

Ráno probíhalo jako jindy. Rozcvičku vedl Milan, ranní ztišení Anička. U snídaně se táborníci opět objevili v královském paláci, kde královna přijímala navrátivšího se Sira Francise Drakea z daleké expedice. Ten ji informoval o stavu věcí a o tom, že Španělsko se chystá k námořní válce proti Anglii.

Po této příhodě bylo na skupinách, aby si vyrobili dva praporky. Pomocí praporků měli signalizovat zprávu o tom, že je Anglie ve válce proti Španělsku.

Už signalizování se odehrávalo opět za deště. Nicméně to nám moc nevadilo, neboť signalizování skupiny zvládli poměrně rychle a před námi byl ‘Boj o Zlaté ostrovy‘, kterýžto se odehrával na pingpongových stolech. Jeden byl v pingpongárně, druhý jsme instalovali v jídelně.

Na stolech se tak odehrála téměř tříhodinová námořní bitva. Bylo to plné napětí a okamžiků, kdy se vedení přelévalo často ze skupiny na skupinu.

Abychom se trochu protáhli, šli jsme si zahrát fotbálek a frisbee – kdo jak chtěl. Po návratu se zájemci šli ještě vykoupat. Nejmenší kluci byli nuceně dotlačeni do koupelny a pod Martinovým dohledem umyti. Ostatní jsme si stačili s rybníkem.

Po koupeli královna poděkovala za dosud výborně vedený boj a pozvala všechny na hostinu. Co se před a při hostině dělo nejde snad dost dobře ani popsat. Kdo nezažil, nepochopí.

Následovali chvály (táborníci si vyžádali chválu očička jež se na tomto táboře nezpívá, páč budí kormidelníci a ne Artur). Při slovu Notven četla z 1.Mojžíšovi 37:1-11.

„V této rodině neměli pěkné vztahy. Josef byl otcem rozmazlován, ale bratry nenáviděn a odstrkován. Ani on nebyl žádný svatoušek… Žádná idyla, přesto můžeme vidět, že Bůh má s těmito lidmi svůj záměr. Sny, které Josef od Boha dostává, se nenaplní hned, ale čeká ho dlouhá cesta, na které se střídá nespravedlivé obvinění a utrpení s viditelným Božím požehnáním tomu, co má na starosti. Bůh má vše pod kontrolou a všechny ty problémy a nepříjemnosti si používá k proměně Josefova charakteru a vše směřuje k záchraně Josefovy rodiny – Izraelského lidu. „Všechno napomáhá k dobrému těm, kteří milují Boha.“ (Římanům 8:28)“

Po večerníčku, který následoval po slově, mělo vše vygradovat závěrečnou hrou – bitvou (lodě ve velkém), která měla vše rozseknout a určit pořadí. V průběhu tábora jsme z nejrůznějších příčin nedali přibližně 60% z plánovaného programu … nedošlo nakonec ani na tuto rozhodující hru. Po večerníčku mi Mája pošeptala, že už je na hru pozdě a že ji vypustíme. Popřál jsem tedy všem naposledy dobrou noc. Když jsem říkal slůvko naposledy, myslel jsem ho doopravdy. Opravdu už jsem neměl v plánu jim dobrou noc na tomto táboře přát znovu. Přes den se mluvilo sice o noční hře, ale moc se mi do ní nechtělo a byl jsem rozhodnut ji nedávat.

Ukázalo se však, že ostatní vedoucí byli jiného názoru a tak v noci ještě bylo živo. Během dvou hodin jsme dali dvě hry: ‚Den v noci‘ a ‘Noční Kimovku‘. Den v noci znamenal, že jsme sehráli pro táborníky divadlo … prošli jsme rozcvičkou, snídaní, obědem a večeří. Hráli jsme si na to, že jen nevyšlo sluníčko. Kimovka pak byla o tom, že měli navštívit různé stanoviště. Na každém stanovišti bylo rozestaveno několik věcí. Po ukončení hry každý táborník měl napsat co nejvíce věcí, ze všech stanovišť.           

sobota 7. srpna

Ráno mě probudil budík. Vedoucí každé ráno vstávali o půl hodinu dříve než účastníci, aby se u kuchyně sešli k modlitbám. Když mě ráno vzbudil budík, bylo mi jasné, že je všechno špatně, neboť venku pršelo. Podle kadence kapek, jež dopadali na můj stan to nebyl žádný májový deštíček. Ze spacáku se mi vůbec nechtělo. Rozhodl jsem se, že když teď nevylezu a vynechám modlitební setkání, získám půl hodinku k dobru. Když ta uběhla a měl být budíček i pro účastníky, tak jsem si zase říkal, že rozcvičku mám stejně já a když nevylezu, tak nebude … stejně prší. Následovalo rozhodnutí, že nevylezu ze spacáku dokud někomu nebudu chybět a nepřijde si pro mě do stanu.

Netrvalo dlouho a přišla Mája … kdo jinej. Tahle dívka je nezničitelná, říkal jsem si v duchu, nahlas jsem odpověděl, že k dispozici budu do minuty. Seděl jsem na posteli, pral jsem se s rozmrzelými pocity, jež způsobovalo špatné počasí a děkoval Bohu za Máju, za její výkonnost, spolehlivost, prostě za to že je a že mi může na táboře krýt záda. Kde bych byl bez ní!

Začala snídaně, po ní chvály a ranní ztišení, které jsem měl dnes na starosti já (jako vždy jsem si nechával poslední ráno). Chybělo dokončit příběh plavčíka Jeana … měl jsem připravený jeden úryvek, který jsem chtěl doplnit o své svědectví. Také jsme se měli řádně rozloučit. Pro táborníky byly připraveny upomínkové předměty – táborová záložka, klíčenka-křížek, a pro zájemce Nový zákon.

Kvůli počasí jsme museli změnit způsob odchodu z tábora. Pršelo neustále a neuvěřitelně. Táborníci tak nešli na autobus, ale do Jindřichova Hradce je odvážel po skupinách Milan. My ostatní, jsme vynášeli nahoru do kopce všechny erární věci. Příjezdová cesta byla tak rozbahněná, že nikdo nemohl říci, že naložené auto tudy projede. A nikdo nechtěl riskovat, že to neklapne.

Opouštění tábora se tak rovnalo téměř evakuaci. Nu což, zase jsme byli o několik zážitků bohatší. Pršet přestalo až těsně za Plzní. V každé druhé vesničce byli hasiči a řešili jak zabránit rybníku na náměstí, aby se vylil ze svých břehů.

Letos snad poprvé nebyl na trati žádný problém a táborníci stihli všechny spoje. Do Stříbra dorazili v 18:30hod. Předali jsme papíry, děti rodičům, zamávali si a byl konec.

Skončil tak tábor z kterého mám rozporuplné pocity. Tábor, pro který budou charakteristické latrýny, louže, moje diskuze s Aničkou, neustálé vymýšlení alternativního programu, ale přes to všechno neustálá, přítomná Boží milost a ochrana.

fotografie z tábora

          

Kontakt

63. přední hlídka Royal Rangers Krátká 206
349 52 Konstantinovy Lázně
IČ: 07 44 44 01

bankovní účet: 2201568945/2010 (fio banka)
velitel: Milan Trávníček
724 751 411
mila-2@seznam.cz