rok 2013 "Strážci hranic"

Hraničářské heslo:

„Neděláme to pro sebe. Neděláme to pro slávu. Učíme se a připravujeme se na den, kdy bude naše schopnosti potřebovat araluenský král a lid. Jako hraničáři máme povinnost jim je poskytnout.“ 

Boží zbroj: Efezským 6; 10-18

"A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy:

· opásáni kolem beder pravdou,

· obrněni pancířem spravedlnosti,

· obuti k pohotové službě evangeliu pokoje

· a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho zlého

· přijměte také přílbu spasení

· a meč Ducha, jímž je slovo Boží.

V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry.

sobota 3. srpna

Po desáté přijeli do Ošelína Ramíkovi, zapojili přívěs a odjíždělo se do Stříbra na nádraží. Tady teprve začínalo drama. Vejdou se batožiny táborníků do přívěsu? Velmi rychle se začalo ukazovat, že nikoliv. Dan musel přeskládat věci v autě, zarovnat batohama Soňu, sedící vzadu a zahrádka na střeše džípu byla také naložena maximálně.

Dan, když jsme uskladnili poslední tašku a já mu vyprávěl, jak jsme včera dopadli s výfukem, prohlásil: „V pořádku. Vedoucí i technika jedou na maximum! Tak to má být.“

Po půl dvanácté přijel vlak, do kterého děti naskákaly. Rodiče, posílající svá dítka s námi na tábor poprvé se mírně vyděsili, když jsem za posledním z účastníků zabouchl dveře vagonu a stejně jako oni jim začal mávat. Mé vtípky, že se tu s nimi a s dětmi sejdu zase za týden, pokud tedy děti dorazí, či že si teď jedu užívat za táborové prachy do ciziny, je moc neuklidnili.

Když jsme vyjížděli z nádraží a chtěli na křižovatce odbočit na Plzeň, Dan se nemohl do toho kopečka rozjet. Byli jsme tak těžcí, že to ani jednička nemohla utáhnout. Soňa seděla vzadu a ani nedutala – jen tu a tam si postěžovala, že to či ono na ni padá. Před Klatovama jsme museli zastavit a trochu ji to tam přeskládat. Já s Danem jsme měli strach o Soňu, Soňa se bála o vajíčka.

Po příchodu k tábořišti začal chaos, v němž každý hledal svůj batoh, nesl ho přes lávku do tábořiště a ubytovával se ve stanu. Já byl v jednom kole, vyřizoval jsem deset věcí na jednou a odpovídal na nespočitatelné množství otázek. Pro množství různých úkolů, které jsem musel vyřídit, netuším moc, co dělali táborníci pod vedením Máji. Podle fotek hráli hru ‘Ruce, nohy‘ a stavěli živé pyramidy. Sehráli jistě ještě spoustu seznamovaček.

Já se ke slovu dostal až v podvečer, s prvním úsekem, který se již věnoval našemu příběhu z knihy Hraničářův učeň. Táborníci byli v kostce seznámeni s postavami – děj a historie příběhu je čekala večer. Nyní před nimi byl úsek s názvem: ‘Den vybírání.‘

 „Will byl jedním z hradních chráněnců. Chráněnci byli osiřelé děti, vychovávané díky šlechetnosti barona Aralda, pána Redmonského léna v Araluenském království. Chráněnci, jako byli Will, byli bez rodičů – kteří většinou zemřeli ve službách lému a baron považoval za svou povinnost postarat se o děti bývalých poddaných, vychovat je a poskytnout jim příležitost, aby zlepšily své životní postavení, jak jen to bylo možné.

Tyto chráněnce čekal ‘Den vybírání.‘ Šlo o den, kdy se chráněnci, kteří dovršili patnácti let, budou hlásit před baronem u různých mistrů do učení. Chráněnci, jež si nikdo nevybral nebo pro které se nenašlo uplatnění, byli přiděleni do rodin sedláků v blízké vesnici na zemědělskou práci. Takového osudu se bál Will ze všeho nejvíc.

Neměl žádné jasné vrozené předpoklady, jako např. urostlý Horác, který šel do bojové školy, nebo knihomol Georg, kterého jistě vyberou do učení na právníka. Jenny zamíří samozřejmě do hradní kuchyně, ale co Will. Co on si počne?

V ‘Den vybírání‘ to dopadlo, jak nejhůře mohlo. Nikdo z mistrů o Willa nejevil zájem, nikomu se nehodil. Will už byl zoufalí, když tu najednou se odněkud doslova zhmotnil hraničář Halt. Nikdo ho neviděl a najednou tu byl. Přistoupil k baronovi a podal mu složený list papíru. Baron ho rozložil, zkoumal a vraštil přitom čelo. „Jste si tím jistý, Halte?“ zeptal se. Samozřejmě, můj pane.“

Baron celou sešlost rozpustil, jak mistry, tak jejich nové učně, kterým popřál mnoho zdaru v nových učilištích. Jen Willovi sdělil, že rozhodnutí o něm padne až zítra. Will byl jako na trní. Co se musí do zítra stát? Co bylo napsané na tom papíře? Nebylo o čem přemýšlet, musí se to ještě dnes v noci dozvědět. V noci se proplížil nepozorovaně kolem všech strážných a vylezl do věže, kde měl baron pracovnu po vnější straně věže. Rozevřel papír a na něm stálo: ...

Skupiny, tento první den náhodně poskládané, nastupovali k úseku jednotlivě. Vždy měli jednu minutu na to, aby si připravili a s sebou vzali všechny věci, které by mohli potřebovat. Byli odvedeni na mostek přes říčku Ostružná, kde jsme se snažili napodobit příběh z knihy. A protože v okolí není žádné věže, kam by mohli stoupat, úkol zněl jednoduše.

Do vody jsem z mostu pustil před zraky táborníků krabičku, která klesla ke dnu. Cílem skupiny bylo ji v co nejkratším čase vytáhnout a přečíst si zprávu uvnitř. Pro vstup a výstup z vody nesměli použít břehů. Plánoval jsem, že zakážu účastnit se vedoucím. Jenomže první byla skupina, ve které byl Tom a já to neřekl hned na začátku. Nu a než jsem si zapsal počáteční čas skupiny, už byl Tom na lávce s plechovkou v ruce a četli zprávu.

To určilo průběh hry. Dolu se spouštěli vedoucí. Vytratil se z toho tak prvek, který jsem od hry původně chtěl dostat – totiž aby skupina vymyslela způsob, jak dostat človíčka dole zpět na mostek. Na druhou stranu se hra zrychlila a my včas přišli na večeři.

A co tedy Will ve věži, potažmo skupiny ve vodě,  objevili?

Ještě před večeří jsme stihli říci si několik důležitých informací a pravidel, kterými se následující týden budeme řídit. K véče jsme pak měli špagety.

Po večeři jsme poprvé rozezněli Petrovu kytaru a za jeho doprovodu jsme zpívali chvály. Po nich následovalo slovo. Následující týden jsme se zamýšleli nad Boží zbrojí, jak nám ji zapsal apoštol Pavel v listu Efezským 6; 10-17. Boží zbroj by měl mít každý věřící znovuzrozený křesťan a v ní by měl stát a bojovat všechny duchovní boje a zápasy.

Dešní den to byl pás pravdy, kterým bychom měli být opásáni kolem beder. Pravda je Boží slovo Bible. Všechny přikázání v ní jsou pravdou. Sám Pán Ježíš Kristus, Boží Syn je také pojmenován pravdou. Stát opásán v pravdě znamená tedy stát v Pánu Ježíši Kristu, stát na základě Božího slova.

Když Petr skončil, mnozí si mysleli, že se jde spát. Ono i hodiny na zdi jídelny již ukazovali čas večerky, ale dnešní večer ještě u konce nebyl. Bylo třeba se dozvědět něco o historii Araluenského království a hraničářského sboru. Ještě před tím jsem však měl připravenu jednu seznamovací hru, abych táborníky probudil. Každý dostal balónek, který si nafoukl a lihovým fixem si ho podepsal. Balónky se dali na jednu hromadu, odkud si každý náhodně nějaký vybral, našel jeho majitele a postupně nakreslil: tvar hlavy; oči a ústa; nos a uši; nakonec vlasy. Vždy po nakreslení, se dával balónek na hromadu a další část obličeje jsme kreslili někomu jinému.

Abychom balónky bezezbytku využili, uspořádali jsme šlapanou, kdy se hráč snažil prasknout balónek soupeře. Každý hráč měl balónek přivázaný k noze. Hráli jsme turnajovým způsobem stůl proti stolu.

Nu a pak už zbývalo jen se na chvíli ještě utišit a uklidnit, abychom si poslechli informace pro náš tábor tolik zásadní – již zmiňovanou historii Araluenu a hraničářů. Poté jsem již táborníky rád propustil do stanů.

neděle 4. srpna

Ráno začínalo budíčkem a rozcvičkou. Tu dnešní vedl Baroš. Já ji pak uzavřel běhačkami, jak už je na našich táborech zvykem. Začali jsme ‘Honičkou ve dvojicích,‘ kdy dvojice tvořili dívka a kluk. Společně dvojice, která měla babu, honila ostatní.

Následovala hra ‘Běh po třech‘. Dvojice si svázali každý jednu nohu k sobě – tudíž dohromady měli nohy tři a soutěžilo se proti jiné dvojici. Už si nepamatuji, kdo vyhrál (asi Baroš s Mikou), ale vím, že já s Pavlínkou Boháčkovou jsme taky nebyli úplně špatní.

Po rozcvičce byla snídaně a po ní začal první hraničářský výcvik. Před každým úsekem jsem vždy četl úryvek z knihy Hraničářův učeň. A podával jsem to táborníkům asi věrohodně, neboť bylo jen málo těch, kteří by domu neodjížděli s rozhodnutím, že si doma knihy o hraničářském učni Willovi půjčí a přečtou.

Nedělní dopoledne jsme začínali s výcvikem jízdy na koni.

„Halt odvedl Willa ke starému Bobovi. Starý Bob byl sehnutý vrásčitý člověk. Vousy měl dlouhé, zcuchané a špinavě bílé. Byl skoro úplně holohlavý. Jak se k nim blížil, šklebil se od ucha k uchu a kýval Haltovi na pozdrav. Will ho dokonce i cítil, Starý Bob totiž páchl jako chlív. A navíc ne zrovna moc čistý chlív. Pro hraničáře cvičil a choval koně.

I pro Willa byl jeden takový připravený, z hraničářského plemene. Malé huňaté zvíře, naprosto nepodobné koni rytířů, které si Will vždy vybavoval ve snech, že na něm jednou pojede do boje. Starý Bob si všiml Willových rozpaků a tak ho informoval: „Vypadá malý, že? Jenže to všem těm krásnejm bitevním koňům klidně nandá,“ prohlásil pyšně. „Takovu má vydrž. Pojede celej den, dlouho potom, co ty skvělý koně padnou k zemi a chcípnou.“

Will se seznamoval s novým přítelem, koníkovo jméno bylo Cuk. Will Cuka polaskal a usmál se na Halta. Hraničář hlavou ukázal směrem k druhému konci výběhu. Will se tam podíval a uviděl malé sedlo přehozené přes břevno ohrady. „Osedlej ho,“ řekl Hraničář.

Když vše bylo připravené k jízdě, Will se nedočkavě podíval na Halta. „Můžu už jet?“ zeptal se. Hraničář si zamyšleně hladil neoholenou bradou a pak odpověděl: „Když myslíš, že je to dobrý nápad, tak jen do toho,“ prohlásil.

Will vsunul jednu nohu do třmenu a mrštně se vyšvihl ponymu na hřbet. Cuk stál, ani se nehnul. „Dělej!“ poručil Will a patami udeřil ponyho do boku. Chvíli se nic nedělo. Potom Will ucítil, jak koňským tělem projelo slabé zachvění. Pak náhle pony vypjal svoje svalnaté pozadí a přímo vystřelil do vzduchu. Všechny čtyři nohy opustily zem naráz. Divoce se prohnul do strany, dopadl na přední nohy a zadními vykopl proti nebi. Will plavmo přeletěl ponymu přes uši, udělal ve vzduchu dokonalé salto a spadl rovnou do bláta. Sbíral se ze země a třel si zadek. Cuk stál kousek od něj s nastraženým ušima a se zájmem ho sledoval. Starý Bob se opíral o plot a mlátil se smíchy. Will se podíval na Halta: „Co jsem udělal špatně?“ nechápal.

„Nic, pokud by tohle byl obyčejný kůň,“ řekl. „Jenže Cuk je vycvičený jako kůň hraničářský. Toho je třeba se dovolit, než na něj jezdec poprvé nasedne,“ poučil ho Halt. „Jsou tak vycvičení proto, aby je nikdo nemohl ukrást.

„Cukovi musíš říct ‘nevadí?‘, než mu nasedneš na hřbet.“ A opravdu, po vyslovení tohoto hesla koník poslouchal každý Willův příkaz a při jízdě byl rychlí jako vítr.“   

Výcvik na koni jsme rozdělili do dvou fází. V té první hře, jenž nesla název ‘Na kovboje,‘ šlo o to, že skupiny se pravidelně prostřídávali. Jedni představovali koně, druzí pak jezdce. Jezdec měl za úkol udržet se v sedle jednu minutu, zatímco kůň se jezdce snažil shodit. Vyhrála skupina, která měla nejvíce nepadajících jezdců.

Druhá fáze výcviku na koních nesla název ‘Klání na koních.‘ Jeden ze skupiny nesl druhého na zádech a společně vyjížděli proti posádce druhé skupiny. Jezdec měl v ruce kouli a za úkol trefit soupeře.

Následovali ‘Středověké dostihy.‘

„Na hradě Araluen se chystali dožínky. Podle tradice dávali všichni mistři svým učňům v den dožínek volno. Několik týdnů Willa trápilo, jestli Halt tohle pravidlo dodrží, nebo ne. Na tradici hraničářovi podle všeho moc nezáleželo a rád dělal věci po svém. Ale dva dny před slavností se Willovy obavy rozptýlily. Halt mu stručně sdělil, že bude mít volný den, a neodpustil si poznámku, že za tu krátkou dobu nejspíš zapomene všechno, co se za posledních pár měsíců naučil.

Dožínky byly den, kdy se slavilo, že všechna úroda je sklizená a pod střechou připravená na zimu. Po náročném měsíci žní baron tradičně dopřál svému lidu slavnost. Každý rok touto dobou přijela ke hradu pouť a kramáři rozestavěli své budky a stánky. Byli tu polykači ohně a kejklíři, zpěváci a vypravěči. Všechno sloužilo pro zábavu a baron to platil z vlastní kapsy.

Součástí dožínek byli také rytířské turnaje a klání v nejrůznějších rytířských dovednostech. Ty samozřejmě nemohli chybět! Will se přibližoval na Cukovi k hradu a těšil se nejen na všechnu tu slávu, ale i na shledání se svými přáteli a kamarády z opatrovny.“

Bylo připraveno sedm disciplín: klasická štafeta, štafeta s žokejem, po kolenou, po čtyřech, nosítka, po čtyřech pozpátku a trakaře. Skupiny měli možnost před jednou z disciplín vsadit žolíka. V takovém případě se jim případný dosažený bodový zisk zdvojnásobil.

Byl to nervy drásající boj. Všichni členové skupin (a bylo jedno kolik mu bylo let) jeli na maximum. V cíli bylo složité v té rychlosti určovat vítěze, protože to mnohdy bylo strašně moc těsné. Dost často jsme se s Májou a Miškou nemohli shodnout, kdo jak skončil.

Navíc vše skupiny podnikaly za strašného vedra. Sluníčko od rána pálilo a svítilo o sto šest. Vždy po dokončení disciplíny se běželi aktéři občerstvit do jídelny minimálně pitím.

Po vyčerpávajícím dopoledni jsme si všichni rádi dali oraz a sešli se v jídelně k chutnému obědu – byli řízky s bramborovou kaší. Po poledním klidu se ve stínu jídelny vyráběly hraničářské pláštěnky z prostěradel a následně se batikovaly.

Nu a pak už nás nikdo nemohl udržet, abychom se nešli koupat. Přestože celé prázdniny a stejně tak celý dnešní den bylo horko, voda v říčce Ostružná byla studená. Co studená, byla ledová jako čert. Tedy minimálně do té doby, než se člověk osmělil a namočil. Pak naopak člověk neznal nic příjemnějšího.

Ve vodě se pořádali bitky a cákačky. Snad nebylo nikoho, kdo by odešel suchej. Vždycky to rozpoutali kluci, neboť někdo z nich přijel na tábor vybaven balónky na vodu. Ty když se naplnili studenou vodou a dobře se hodili, dotyčného člověka pěkně zlili.

Jeden takový balónek jsem si od kluků vyprosil a běžel jsem s ním do jídelny. Tam jsem ho samozřejmě v nestřeženou chvíli hodil mé Ivě na záda. Byla překvapená, ale ne naštvaná. Dokázala se tomu dokonce zasmát, po počátečním šoku. Proto ji mám tak moc rád.

Když jsem se vrátil zpět k řece, ptal se mě Petr Bača, kam jsem s tím balónkem běžel a zda si správně myslí, že se Iva teď převléká do suchého. Po mé kladné odpovědi následoval jeho šibalský úsměv.

Říčka nebyla nijak hluboká. Nikde nebylo žádné místečko, kde by se dalo udělat pár temp. Nicméně to vše vynahrazovali peřeje mezi kameny. Celé koupání jsme se dokázali bavit tím, že každý hledal nejvhodnější místo, kde se nechával masírovat proudem. Připadali jsme si jako v bazéně ve vířivce. Bylo to príma.

       Byli jsme koupáním natolik zaujatí, že jsme si nevšimli, že se obloha zatahuje. Mě to došlo až ve chvíli, kdy se z ničeho nic zvedl ohromný vítr. Než jsme vylezli z vody, brodili jsme se již listím a větvičkami, které do vody popadali ze stromů a k nám připluli.

Bouřka, která přišla, způsobila výpadek proudu. Jakmile jsme s Petrem Bačou zprovoznili petrolejky a rozmístili je po stolech, mohl začít Larry Lewis s kázáním. Přijel společně s Larisou a Lainy, aby nám v neděli posloužil a v pondělí vedl lukostřelbu.

Kázal na téma šíp. V Bibli je několik pasáží a veršů, které přirovnávají člověka k šípu. Jak bychom se měli chovat a jednat, abychom byli vhodní k tomu, aby nás mohl v případě potřeby Bůh použít, to bylo tématem jeho kázání.

Po večeři pak Mája vysvětlila pravidla hry u mapy a skupiny se u ní poprvé prostřídali. Díky Boží milosti jsme tak mohli večer strávit pod střechou jídelny, což jsme měli beztak v plánu, a nevadilo nám, že venku prší.

pondělí 5. srpna

Ráno po rozcvičce jsme sehráli opět dvě běhací hry. ‘Na skupiny,‘ kdy všichni byli v pohybu a na mé zvolání se tvořili různé skupinky. Kdo vytvořil svou skupinku poslední, udělal si deset dřepů a opět se dali všichni do pohybu.

Druhá hra byla fotbalová. Nesla název ‘Souboj čísel.‘ Hráči se rozdělili do dvou družstev, které se postavili proti sobě do řady. Každý v družstvu měl své číslo a na mé vyvolání toho čísla se aktéři z obou družstev nesoucí toto číslo rozeběhli k míči uprostřed. Úkolem bylo obehrát soupeře a vstřelit míč do soupeřovi řady tak, aby propadl za jejich lajnu (obranu).

Pro osazenstvo kuchyně (hlavně tedy pro Ivu s Danem, neboť Soňa měla již zkušenost z loňska) byly naše zvyklosti a naše vedení tábora novinkou. Často jsem je tedy mohl zahlédnout, že když mají volnou chvilku, okukují, co se venku děje.

Dan se mě pak při snídani ptal: „O co hráli při té rozcvičce? Jak se tam obehrávali s tím míčem.“

já:„To bylo v rámci rozcvičky, takže o nic. Hlavně proto, že jsem vyhlásil, že to skončilo remízou. Nebyl jsem schopný počítat, kolik to je.“

Dan:„Takže mi chceš říci, že tam potili krev, aniž by to mělo nějaký výsledek?“

já:„Že to nebude mít výsledek, nevěděli. A krev potili v první řadě proto, že je to bavilo :-)“

Dan: „Hustý!“

Nu a po snídani vypuklo to, na co se mnozí těšili – lukostřelba. Abychom si to užili a u luků se mohli střídat a nemuseli tak dlouho čekat, než se dostaneme na řadu, rozdělili jsme se na několik skupin.

Protože jsme měli lichý počet skupin, jedna vždy rozvazovala a prala batikované obleky. Dvě skupiny se pak pod vedením Larryho učili lukostřelbě. Mnozí z nás v rukou drželi luk poprvé, nepočítám-li ohnutý klacek do oblouku spojený provazem, s kterým si naopak každý jako malý hrál. Byli jsme na tom jako hraničářův učeň Will.

„Zastavili se na mýtině a Halt shodil na zem malý ranec, který ukrýval pod pláštěnkou. Will se na ranec nedůvěřivě podíval. Když si představoval zbraně, myslel na meče a válečné sekery a palcáty – zbraně, které nosí rytíři. Tenhle uzlík zjevně nic takového neobsahoval.

„Jaké zbraně? Máme meče?“ ptal se Will s očima upřenýma na ranec. „Hlavní zbraně hraničáře jsou tichý a nenápadný pohyb a jeho dovednost nebýt spatřen,“ řekl Halt. „Když ale selžou, musí se třeba bojovat. A k tomu slouží naše zbraně.“

Patřili mezi ně luk se šípy. Will nikdy takový luk neviděl. Podstatnou část luku tvořil jeden dlouhý oblouk jako u běžného luku, ale pak se každý konec v protisměru stáčel zpět. Will, stejně jako většina lidí v království, byl zvyklý na obyčejný luk – kus dřeva ohnutý v plynulé křivce. Tenhle byl o dost kratší – „Říká se mu dvojitý luk,“ oznámil mu Halt.

Will si vybral šíp a přiložil ho k tětivě. Když se opět chystal zatáhnout, Halt ho zadržel. „Ne palcem a ukazovákem,“ řekl. „Nech šíp u tětivy mezi ukazovákem a prostředníkem …“ Will vystřelil. Těsně minul kmen stromu, na který mířil.“

„Chce to cvičit,“ zhodnotil střelu Halt.“

Zbylé dvě skupiny pak byli mnou odvedeni na stanoviště, kde se naopak cvičili v další hraničářské dovednosti, totiž ve vrhání nožů. Neměli jsme pro ty potřeby sice adekvátní nože, museli jsme si vystačit s obyčejnými kuchyňskými, ale i přesto to většinu táborníků bavilo. Alespoň myslím.

„Tohle jsou hraničářské nože,“ ukazoval Halt Willovi. Podal Willovi dvojité pouzdro, takové, jaké sám nosil na levé straně opasku.

Will si pouzdro vzal a zkoumal ho. Nože byly uložené nad sebou. Horní nůž byl kratší než spodní. Měl masivní, bytelnou rukojeť vyrobenou z kožených kroužků naskládaných na sebe. Mezi rukojetí a čepelí byla mosazná záštita a rukojeť byla zakončena mosaznou hruškou.

„Vyndej ho,“ vybídl Halt. „Ale opatrně.“ Will vysunul krátký nůž z pouzdra. Měl nezvyklý tvar. U rukojeti byl zúžený, pak byl na tři čtvrtiny délky zesílený a rozšiřoval se do širokého ostří vyváženého směrem ke špičce. Potom se znovu prudce zužoval do hrotu ostrého jako šídlo. Zvědavě se podíval na Halta.

„Je to vrhací nůž,“ vysvětloval hraničář. „Velká šířka u hrotu vyvažuje váhu jilce. A kombinace váhy těch dvou částí pomáhá noži zabodnout se, když ho hodíš. Sleduj.“ Haltova ruka hladce a rychle sjela k jeho vlastnímu širokému noži za pasem. Bleskově ho vytasil z pouzdra a jedním elegantním pohybem vyslal rotující nůž směrem k nedalekému stromu.

Nůž se zabodl do dřeva s uspokojivým zadrčením. Will zíral na Halta, ohromený hraničářovou zručností a rychlostí. „Jak jste se to naučil?“ žasl. Halt se na něj podíval. „Cvik.“

Pokynul Willovi, ať si prohlédne druhý nůž. Byl delší, rukojeť se skládala ze stejných kožených kroužků a měl krátkou, masivní záštitu. Čepel byla těžká a rovná, z jedné strany ostrá jak břitva, z druhé mohutná a masivní. „Ten je pro případ, že se nepřítel dostane moc blízko, je vyvážený pro házení, ale touhle čepelí můžeš zadržet i ránu mečem.“ řekl Halt. „Říká se mu saxonský nůž. Teď,“ prohlásil, „už se jen naučíš je používat. A ty víš, co to znamená, viď?“ Will s úsměvem kývl. „Moře cvičení,“ řekl.

Tento úsek jsme napodobili tak, že skupiny vždy dostali dostatek času k tomu, aby si mohli vrhání nožů nacvičit. Pak jsem přišel já a každý měl tři hody. Skupina, která naházela více nožů do “terče“ vyhrála. 

Nejobratnější se v této disciplíně ukázal Petr Bača. Dokázal vrhnout na terč všechny tři nože naráz. Dva se mu se zadrnčením zabodli, třetímu noži chybělo jen kousek.

Když se protočili všechny skupiny, nastupovali postupně k dalšímu úseku. Čekal je hon na kance, kde měli zúročit dopolední cvičení s lukem.

„Halt s Willem se vraceli z obhlídky léna a Halt využíval každou příležitost k tomu, aby svého mladého učně přiučil něčemu novému nebo ho zkoušel z toho, co již znal. Tentokrát to bylo stopování. Jedinou stopu neminuly, aby Will nebyl dotazován, které zvěři patří, kolik jí zde bylo a odkud kam šla. Toho dne však narazili na stopu, kterou Will ještě neznal. Byla to stopa kance a to pořádného.

Jeli po stopě, a když našli křoví, kde kanec přebývá, jeli to ohlásit na hrad Araluen. Lov kance probíhal podle striktních pravidel. Když se kanec vystopuje, obestoupí rytíři křoví v mírných rozestupech. Každý drží kopí na kance – kopí dlouhé přes sedm stop s oboustrannou čepelí a umístěnou záštitou. Jeden konec se zarazí do země, druhý se vystrčí proti běžícímu kanci a lovec je přitom schován za záštitou, kterou kopí představuje. Kanec, když ho vyženou psi z roští, musí chtě nechtě naběhnout na jednoho z rytířů, tedy jejich kopí.

Will se tvářil nejistě: „To vypadá nebezpečně.“ Halt kývl. „To ano. Ale mužům jako baron a sir Rodney a ostatní rytíři se to líbí. Ani za nic by nechtěli propásnout příležitost vydat se na lov na kance.“

„A co my? Budeme mít kopí?“ ptal se dál Will. Halt však vrtěl hlavou. „My budeme sedět pěkně na svých koních, pro případ, že by kanec prorazil kruhem lovců ven. Nebo pro případ, že bude jen zraněný a unikne. Pak ho musíme složit dřív, než znovu zmizí. Tehdy ho zabijeme našimi luky. Ale je třeba mířit přesně. Kance zabije jen přesný zásah šípu těsně za levou plec, přímo do srdce.“

Lov probíhal přesně, jak řekl Halt. Kanec naběhl na rytířovo kopí a všichni se šli podívat, jaký je to kousek. Jenomže kanec nebyl v křoví sám. Byl tam ještě jeho statnější druh. Nikdo na něj nebyl připravený. Zde museli zasáhnout jedině Willovi a Haltovi šípy. Jiná možnost nebyla, neboť jinak šlo ostatním o život.“

Úsek probíhal následovně. Vždy celá skupina odešla s Larrym do lesa, kde zůstali na stanovišti. Pak po jednom, s lukem v ruce šli na kance. Když ho našli, každý měl dvě rány. Cílem bylo mířit na srdce, vždyť jen taková rána ho mohla složit.

Zatímco probíhal lov na kance, ostatní se bavili po svém. Zapálení hráči deskových her si užívali v jídelně u stolů. Zejména karetní hra Dobble je přiváděla do extáze.

Marlenka s Ely zase vždycky vedli skupinku, která se na volejbalovém hřišti pokoušela o něco vzdáleně volejbal připomínající. To odpoledne jsem se k nim přidal a postupně se nás tam vytvořila docela početná skupinka. Bylo u toho více srandy než výměn, které by stáli za řeč, ale o to koneckonců asi šlo.

Opět bylo nádherně a sluníčko se činilo. V programu, který vznikal za zimních večerů, jsme měli naplánován výlet. Nikdo se nezlobil, když jsme na mou žádost výlet odložili a místo toho zařadili vodní hru.

„Jeden z důležitých úkolů, které hraničáři v království Araluenu plnily, bylo mapování neproniknutelných a neprozkoumaných oblastí. Will s Haltem se rozhodli prozkoumat neproniknutelný prales. Jediná možnost, jak jím proniknout byla řeka. Bylo nutné postavit plavidlo, pomocí kterého pralesem projeli po řece.“

Naše skupiny se snažili úsek napodobit. Úkolem bylo vyrobit plavidlo, které by uneslo alespoň toho nejlehčího člena posádky a následně si to rozdat s ostatními v mnohdy nervy drásajících soubojích.

Při stavbě plavidel na to šla každá skupina jinak. Miky zelení pro stavbu použili díly z rozebrané kadibudky a tak jejich plavidlo připomínalo spíše záchodové prkénko. Červení ho pro změnu vyzdobili tak, že vypadalo jako botanická zahrada. Modří si podle svých vlastních slov s estetickou stránkou nedělali moc hlavu. Jejich kluzák, jak plavidlo nazývali, stavěli jednoznačně účelově. Stejně tak Tomovo oranžoví. Nejvíce nad stavbou přemýšleli žlutí – alespoň jejich nápad, vystlat vnitřek plavidla pytlíky naplněné vzduchem, se mi líbil.

Většina stavitelů se však pro zdar akce nebála ani stát se na chvíli houmlesáky. Odpadkové pytle s plastem byli neustále v permanenci. Každou chvíli se v nich někdo hrabal a hledal jakoukoli petku, která by pomohla plavidlo udržet nad vodou.

Samotný závod se odehrával ve dvou kolech. V prvním kole jel na čas sám jezdec. Na startu měl povoleno vor před sebou tlačit, ale jakmile se dostal do hloubky, musel na něj hupsnout a nesměl se již odstrkovat nohama od země. Mohl mít vedle sebe jednoho člena týmu, který mu však mohl být jen morální podporou a povzbuzovačem. Pomoci mohl jen dobrou radou.

Teď po čase se mi vybaví několik jedinců. Jednak Viktorka, která dlouho nemohla najít odvahu při zkoušení plavidla, na něj vlézt. Jakmile se k tomu však odhodlala, plula, co jí síly stačily.

David Artim zase mnohdy plul po zpátku. Nedělal si s tím příliš hlavu. Pro něj bylo rozhodující, že pluje k cíli. Kuba ze zelených si to vysloveně užíval a bylo to na něm vidět. Marlenka povzbuzovaná Barošem jela na vítězství. Dřela to celou cestu a měla do té doby nejlepší čas. Jenomže byla přemotivovaná. Když se dostala k cíli a síly ji očividně opouštěli, pomohla si tím, že s plavidla sklouzla a po dvou krocích na něj znovu naskočila. „Budiž,“ říkal jsem si, „přimhouřím nad tím oko.“ Jenomže hned vzápětí, co mi tato myšlenka proběhla hlavou, to udělala znovu a poslední tři metry do cíle plavidlo dotlačila.

Všichni to viděli a všichni upírali oči ke mně. Co s tímto jasným porušením pravidel udělám? „Penalizace, budou penalizováni připočtením času.“ Myslel jsem si na deset sekund, ale nahlas jsem to nevyřkl, naštěstí.

Poslední totiž jel Vojta z červených. Plavidlo se mu rozpadalo – i díky tomu, že nevyužil šance na začátku plavidlo tlačit před sebou. Zkoušel na něm jet i tam, kde to malá hloubka nedovolovala. Neskutečně se tím zdržel, navíc se mu uvolnili pet-lahve, které mu vor drželi nad vodou, a tudíž se mu bárka ponořovala. Neskutečně se nadřel, než tu kocábku dostal do cíle.

Už nemohl, bylo vidět, že mu je do breku, z toho jak to nejde, ale dál na tom seděl a píchal. Poslední kousek do cíle jel snad minutu. Bylo mi jasné, že penalizace Marlenky musí být daleko větší než deset sekund. Vojta mě nadchnul. Dávno všichni věděli, že už je poslední, věděl to i on a přesto to dokončil – hecnul se neuvěřitleně. Mučamba, takto se prohrávají závody! To byl výkon! V mých očích to jednoznačně vyhrál.

Byl poslední jezdec prvního kola, tak jsem si mohl dovolit sejít z můstku k vodě a podat mu ruku. Chtěl jsem si potřást rukou s pravým chlapákem. Když jsem pak vyhlašoval výsledky, dal jsem mu čokoládu Milku se slovy, že takhle se prohrávají závody.

Když jsem se vracel od stolu, kde seděl Petr Bača, slyšel jsem ho, jak říká Méďovi: „Vidíš, skončil poslední a jako jedinej dostal čokoládu. Protože to nevzdal a makal.“

Méďa jen přikyvoval. Určitě si uvědomoval, že být jezdcem on, vzdal by to, slezl by z toho. Třeba si také umiňoval, že se to už nestane a příště také pojede do naprostého konce. Uvidíme :-).

Po krátkých servisních opravách plavidel se šlo na druhé kolo. To se lišilo tím, že jezdec (nemusel být stejný jako v prvním případě), byl na plavidle tažený či tlačený až třemi pomocníky.

Zase několik vzpomínek, které mi utkvěli v hlavě: Terka, jezdec modrých, to na plavidle prolétla takovou rychlostí, že když ji v cíli sundali z plavidla a postavili na nohy, bylo zřetelně vidět, jak se snad poprvé za jízdu pořádně nadechla. Do té doby jen ležela na kluzáku, zuby nehty se držela, aby jí neztratili a bojovala s neustálým přívalem vody, který se jí hrnul přes obličej :-).

Viktorka u žlutých byla očividně svými tahači bržděná. Když jela sama, byla rychlejší. Mika s Káťou mě překvapili, jak se chopili role psů. Dali do toho všechno. Klopýtali přes kameny na dně až do cíle. Také do toho dali všechno.

         Vojta se zkušeností se svým plavidlem se na druhé kolo rád díval na své souputníky z mostu a asi vůbec jim to nezáviděl :-).

Tato hra nemohla skončit jinak, než skupinovým koupáním. Po včerejší bouřce byly kameny zanesené větvemi a listím. Uvolňovali a čistili jsme kameny. Dělali jsme to až po závodě, neboť tato přírodní hráz zvedala vodní hladinu a to nám při závodech s plavidly bylo ku prospěchu.

Některá plavidla pak byla táborníky (hlavně těmi nejmenšími) ve zbytku tábora hojně využívány k vodním hrátkám.

Následovalo střídání skupin u mapy a zapálení táboráku, kde jsme měli jednak večeři v podobě špekáčků, jednak tu proběhli chvály a slovo.

Společně jsme rozebírali, jak máme být obrněni pancířem spravedlnosti. Naše lidská spravedlnost je nedostatečná před Bohem a proto opět musíme přijmout spravedlnost, kterou nám nabízí Bůh skrze Pána Ježíše Krista. Tato spravedlnost je pak v našem životě jako pevný pancíř, který máme na těle a je nám pak chráněno naše srdce od satanových útoků kterými na nás útočí.

V neděli dopoledne jsem dostal papír, petici, na které bylo 27 podpisů táborníků a některých vedoucích, že si přejí mít 3 a více nočních her za tábor. Jedna, kterou jsme měli připravenou, je prý málo.

Oproti tomu zněly hlasy, kterým vládla Karolka, že je to nesmysl, že ti co se podepsaly, nevědí, co činí. Vyzývala mě, abych měl rozum a kdesi cosi. Já se jen usmíval. Nebral jsem tu petici příliš vážně, neboť jsem tušil, že mnozí ještě změní názor po první noční hře.

Ta byla připravena na dnešní noc, a když ji Mája u ohně ohlásila, vzbudila všeobecný souhlas a nadšení. Ještě u ohně jsem přečetl legendu:

Už není pochyb o tom, že Morgarath něco chystá. Království Araluen se připravuje na válku, všichni jsou v pohotovosti. Hraničář Gilan je pověřen, aby doručil poselství do sousední země – Celtiky. Tyto sousedící země kdysi uzavřeli smlouvu o vzájemné pomoci při obraně. Nyní tedy nadešel čas, aby Celtičtí pomohli Araluenu v boji proti pánovi Deštných a temných hor.

Ale je zde starý celtický zvyk – Celtičtí berou vážně jen takové posly, kteří přijíždějí v počtu tří. Řídí se podle starého rčení: „Jeden člověk může být podvodník. Dva mohou být spiklenci. Tři, to je počet, kterému věřím.“

Je třeba, aby Gilana doprovodili Will – hraničářšký učeň a jeho přítel Horác – učeň na rytíře. Mladí učni tak budou mít spoustu příležitostí, jak se v praxi naučit a procvičit spoustu věcí.

A zde je úkol. Doneste zprávu do odlehlého celtického království. Ale pozor, nemůžete jet přímou cestou, neboť nesmíte být spatřeni Morgarathovými Wargaly, natož, abyste se jimi nechali chytit. Cestu tedy musíte hledat a někdy budete možná i bloudit. Uspějete? Trefíte tam? Rychle, čas běží.“

Tuto hru jsme v minulosti již dvakrát hráli. Poprvé na druhém táboře – na rytířích, podruhé na regionálce v Bezdružicích. Někteří z nás tak věděli, do čeho jdou. Z nějakého důvodu jsem šel s Miky skupinou, tedy se zelenými. Myslím, že si mě tenkrát Karolína vyhádala. Že toho ještě bude litovat, v tu chvíli netušila. Vyráželi jsme z tábořiště myslím jako druzí.

Hra spočívá v tom, že skupina musí projít dané stanoviště. Na něm nalezne otázku s třemi odpověďmi. Správné odpovědi ho vedou k cíli, špatná odpověď naopak znamená zacházku.

Mapu držela Karolína. Ona určovala tedy směr a tempo. Zabloudili jsme jen jednou, dá-li se tomu tak říkat. V jednu chvíli jsme špatně odbočili, ale hned jsme ten omyl napravili.

Já se snažil dělat ze začátku srandu. Čím více Karol pospíchala, tím více jsem měl řečí a dožadoval se odpočinku. Naopak, když jsme míjeli nějakou skupinu, hecoval jsem zelené k běhu. Mika se střídavě smála, střídavě mě upozorňovala, že ji štvu, ať raději mlčím. To podle toho, jak moc se mi podařil ten, který vtip.

Mája byla od té dobroty, že nám dovolila, abychom mohli jít s Ivou v jedné skupině. Dá rozum, že jsem se trochu předváděl i kvůli ní :-).

Dle mého skromného názoru jsme jeli na vítězství. Rozhodně jsme měli šanci umístit se do třetího místa. Jenomže jsme nemohli najít stanoviště ‘G‘ – za sloupem. Ačkoli jsme prolezli všechny sloupy na cestě, stále nic.

Marně ho hledali i Tom a Dan – ten šel s červenými. Ve chvíli, kdy nás předběhl i Petr Bača se žlutými, naše nálada poklesla na bod mrazu.

Nakonec jsme otázku našli a odpověď nás posílala k písmenku ‘Q‘. Nápověda u tohoto písmenka byla ‘euro-okna‘. Jednu takovou ceduli jsme míjeli, posílala nás doprava. Karolína ve snaze zvrátit nějak to, že nás všichni předběhli, přišla s nápadem: „Q má být u euro-oken. Všichni to obcházejí. Co když my se budeme řídit cedulí a střihneme si to k nim přímo?“

Mě to okamžitě nadchlo. „Supr plán. Ta zkratka nám to buďto vyhraje nebo nás to úplně zničí. Jdeme!“ Nová naděje všem dala sílu. K oknům jsme běželi. Průšvih byl v tom, že Q nebylo u budovy euro-okna, ale u další cedule, která na euro-okna lákala.

Chybu jsme si rychle uvědomili a s Karolínou vymysleli další zkratku. Směr jsme drželi správný, tak jsme šli po další cestě. Mika si rozbalila sušenku, prý na uklidněnou a Iva se mně začala podezíravě ptát, zda se nezačínáme řídit mým heslem ‘zpátky ani krok.‘

Vlezli jsme do nějaké ohrady, vyšplhali se na vrchol kopce-pastviny a uviděli dole pod sebou světla. To musí být Puchverk, o tom nikdo nepochyboval. Opět nám to vlilo krev do žil a dolu se utíkalo. Jen Iva neustále papouškovala, že je to v čudu, protože teď už je to určitě podle Mílova hesla ‘zpátky ani krok.‘ Prý to moc dobře zná a moc dobře taky ví, jak to vždycky končí.

Mika: „Jak?“

Iva: „Radši se ani neptej.“

Vyplivlo nás to na hlavní silnici. Světla jsme stále měli před sebou, což mě osobně trochu mátlo, ale Karol říkala, že to sedí. Pustili jsme se za světly vysokou mokrou trávou, dokud jsme nenarazili na potok.

To mě přivedlo do rozpaků. Už jsem tušil, že je to v pytli. V botech jsem sice měl mokro, v ponču, které jsem si neprozřetelně vzal, jsem se potil jako dveře od chlíva, ale do potoka se mi nechtělo. Vrátili jsme se na silnici a přemýšleli co dál. Karolína ostatní neustále přesvědčovala, že bychom měli jít doleva ke světlům. Rozhodně jsme byli mimo mapu, kterou jsme dostali od Máji. Začínalo mi být jasné, že světla, za kterými jsme se hnali, nebyl Puchverk, ale Mokrosuky.

Nakonec se mi povedlo ostatní přesvědčit, že bychom měli jít na opačnou stranu, než radí Karolka – na její obranu musím říci, že to byl její první přehmat. A byli jsme mimo mapu, tudíž se neměla čeho chytit.

Celé ty dva kilometry, které jsme šlapaly po silnici zpět k Puchverku se všichni smiřovali s tím, že skončíme poslední.

já: „Nu a co! To že přijdeme poslední, jsme věděli už nahoře u té cedule. Aspoň jsme něco zkusili. A já vám zaručuji, že nikdo nebude mít na tuto hru tolik vzpomínek, jako vy.“

Po těchto slovech jsem musel přidat do kroku, jinak hrozilo, že bych taky mohl slíznout pár facek. Moc to totiž táborníky neuspokojilo. Když už jsme viděli světla jídelny v tábořišti, volala mi Mája, co je s námi a zda se pro nás mají někam vypravit. Sám jsem byl rád, že jí můžu říci, že už jsme téměř v táboře.

Petr Bača, když jsem mu nad mapou ukazoval, kudy jsme bloudili, sděloval: „Já jsem svému týmu říkal už na začátku, že to zelení s tebou buď vyhrají, nebo skončí beznadějně poslední. Nějak mi přijde, že prostřední cesta není pro tebe.“

Karolína: „To teda vážně není!“

já: „Však jo, v těchto případech buď všechno, nebo nic.“

Hlídky jsme dnes nedrželi. Byli tři hodiny ráno a všichni jsme toho měli dost, ti ze zeleného týmu určitě.

úterý 6. srpna

Budíček byl posunutý na půl desátou. Po rozcvičce jsem dal běhací hru s názvem ‘Rej číslic.‘ Na louce za táborem bylo rozmístěno patnáct šestimístných číslic. Úkolem každého bylo běžet na louku tolikrát, dokud čísla nebude mít napsané v jídelně na papíře.

Po snídani a ranním ztišení nastal čas na další táborový úsek. Tentokrát se Halt s Willem museli vypořádávat s tím, že byli vysoko v horách a přes nedostatek dřeva museli udržovat strážní oheň, aby je výprava jdoucí za nimi mohla najít:

„Druhá část výpravy za námi do hor se ubírala, aniž by stanoviště naše znala. V noci jsme jim cíl ukazovati museli ohněm na planině náhorní. Bylo těžké udržovati oheň co nejdéle, když dřevo zde bylo vzácností. A přece oheň zhasnout nám nesměl.“    

Úkol pro skupiny zněl jednoduše. Měli si najít a nasbírat 30dkg dříví a palivového materiálu a udržovat s tím co nejdéle oheň. Čas se jim měřil od zažehnutí prvního plaménku po jeho zhasnutí.

Přes počáteční kyselé obličeje se do toho skupiny nakonec ponořili a vymýšleli se různé taktiky. Dřevo se převažovalo na kuchyňské váze. Výslednými časy jsme byli překvapeni. Nikdo by dopředu nehádal, že vítězní oranžoví dokážou udržovat oheň s takovou hrstkou dřeva 52 minut. Zelení (46min), modří (35min), červení (3,5min) a žlutí necelou minutu. Měli smůlu, že jim plamínek rychle zhasnul. Skončili tak ještě dříve, než začali.

Po obědě jsme vyráželi na odpolední výlet na zříceninu hradu Kašovice. Mája nás odvedla do vísky Čermná k ceduli lákající na euro-okna, která pro nás byla tak smrtelná při noční hře. Nešlo na to nevzpomenout a nemluvit o tom :-).

Byl před námi úsek s pracovním názvem ‘Azimut‘. Já přečetl táborníkům úryvek z knihy:

Když Will tajně vyslechl plány nepřítele, zamyšleně se zamračil. Morgarath a Horth, který byl zřejmě vůdcem vzbouřenců, nepochybně královskému vojsku připravovali další zákeřné překvapení. Snažil se představit si mapu krajiny kolem Uthalských plání, ale vybavovala se mu jen mlhavě. Zalitoval, že v době, kdy se s Hlatem učil pracovat s mapami, nedával trochu víc pozor.

Vzpomněl si, jak se svého učitele ptal: „Proč jsou mapy tak důležité?“

„Jsou důležité, když chceš vědět, kde je nepřítel a kam postupuje,“ zněla odpověď. Will si nyní smutně uvědomil, jak velká to byla pravda. Tehdy nad ním Halt kroutil hlavou tím svým naoko vážným způsobem. Při vzpomínce na moudrého učitele, který si vždy věděl rady, se Will najednou cítil strašně sám a neschopný.

Táborníci, respektive každá skupina, od Máji dostala opět mapu, buzolu a cíl, kterým byla zřícenina hradu. Bylo na každé skupince, jakou cestu zvolí. Petr Bača nezklamal a nepoučen z předešlých nezdarů (před dvěma lety v Krásnu), opět nahodil azimut a šel přímo, bez ohledu na to, zda je tam cesta či nikoliv.

Ostatní skupiny zvolili cestu po asfaltu. Nejprve se šlo vycházkovým tempem. Jenomže pohled na žluté na louce, kteří se k cíli nebezpečně přibližovali, nenechával některé jedince klidným. Nu, a když zrychlila jedna skupina, museli na to ostatní reagovat. Líbilo se mi to napětí, které bylo doslova všudypřítomné a téměř se na něj dalo sáhnout. Připadal jsem si jako na dostizích nebo při cyklistickém závodě, kdy jeden si hlídá toho druhého, aby se nedostal do trháku.

V Kašovicích Karolína upozorňovala zelené, že by tu někde měla být odbočka, ale nikdo ji nevěnoval pozornost natolik, aby z toho něco bylo. Všichni kopec obcházeli po silnici, až na červené. Díky radě Dana se vydali zkratkou a byli u cíle první. Druzí, tedy první z těch, co to obcházeli, doběhli oranžoví. Já se zelenými jsme skončili třetí, po nás dorazilo Barošovo družstvo a poslední přišli žlutí s Petrem Bačou. Prý je zařízl potok a vysoké kopřivy. Těch prý nebýt, tak by nám ukázali. Nu, přišli sice poslední, ale zase měli nejvíce zážitků :-).

U zříceniny skupiny čekal další úkol – totiž vaření. Měli za úkol udělat si k svačině palačinky. Kuchařky vyhlásily soutěž ve vzhledu a chuti palačinek.

Žel ani v tomto případě se lísteček s výsledky nedochoval. Ale před vyhlašováním se mi podařil husarský kousek. Když jsem totiž vyhlašoval úsek vaření, stále ještě chybělo Petrovo družstvo, ve kterém byla i Iva, která u sebe v batohu měla můj sešit s poznámkami. Nemohl jsem tedy přečíst motivaci. Četl jsem ji až před vyhlašováním výsledků:

„Jednou se Halt Willa zeptal: „Umíš vařit, chlapče?“

„Vařit?“ divil se Will. „Já vařit neumím,“ přiznal se Will. Halt spráskl ruce a pak si je zamnul. „Jasně, že neumíš. Většina kluků to neumí. Takže ti budu muset ukázat, jak na to. Pojď.“

Zavedl Willa do kuchyně a odhalil mu kuchařská tajemství: jak oloupat a nakrájet cibuli, vybrat ve spižírně kus masa, očistit ho a nakrájet na úhledné kostičky, nakrájet zeleninu, zprudka opéct maso na rozpálené pánvi a nakonec přidat pořádný šplouchanec červeného vína a cosi, čemu Halt říkal „moje tajné přísady“. Vznikla lákavě voňavá směs probublávající na kamnech… připomínající palačinky.

Ten konec o palačinkách jsem v poznámkách neměl napsaný. Byl to spontánní nápad, který se povedl. Iva vyprskla smíchy, Mája s Tomem se po mně podívali nepopsatelnými pohledy, děcka vykřikovali jeden přes druhého: „To tam fakt je napsané?“ Doteď si tím nikdo z nich není jistý :-).

Jakmile jsme dovařili a vyfotili se, vydali jsme se na cestu zpět, tentokrát po silnici k vesnici Mokrosuky. Od nich jsme šli luční cestou podél potoka (ne po silnici). Mája tam už odpoledne podél cesty po stromech rozvěsila na čtvrtkách nakreslené různé indicie, jako např. wargalí zub, helmu, jeskyni, meč, zelenou barvu, sekyru, smrad, mrtvolu, štít, maso, apod.

Skupinám byla přečtena legenda:

„Pordellath nebyla nijak veliká vesnice v Celtice – tvořila ji vlastně jen krátká hlavní ulice, kterou sem Gilan, Will a Horác vjeli, lemovaná po obou stranách domy a krámky a na konci se rozšiřující náměstíčko. Tomu vévodila největší stavba, kterou bylo, podle celtického zvyku, sídlo starosty.

„Haló!“ zakřičel Gilan a jeho hlas se rozlehl úzkou hlavní ulicí, odrazil se od kamenných stavení a nesl se do okolních hor. V odpověď se však neozvalo nic jiného než vracející se ozvěna. Jinak v Pordellathu nebylo slyšet ani hlásku.

Všichni tři procházeli vesnicí a objevovali nejrůznější známky chvatného odchodu tamních obyvatel. Vypadalo to tam jako po překotném balení, ale v mnoha domech zůstala většina věcí jejich majitelů na svém místě. Vše nasvědčovalo tomu, že obyvatelé se vzdálili ve spěchu a vzali si s sebou jen tolik, kolik mohli unést, nebo jen o malinko víc.

Nezbývalo než prozkoumat okolí, aby našli i sebenepatrnější indicie, z kterých by mohli uhodnout nebo vyvodit, co se zde stalo.“

Skupiny jednotlivě vyráželi na trasu, měli za úkol prohlédnout si indicie a společnými silami určit, co se v opuštěné vesnici stalo. Indicie je měly přivést na heslo: „wargalové či skřeti“. Dá se říci, že všechny skupiny na to přišli.

Po večeři a chválách přišlo na řadu slovo. Přemýšleli jsme o tom, co znamená evangelium. Máme být totiž obuti v pohotové službě evangelia. Evangelium je dobrá zpráva, že Pán Ježíš Kristus jako Boží Syn zemřel za naše hříchy, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých a ukázal se vzkříšen mnohým svědkům. Všechno toto se stalo samozřejmě podle písem starého zákona, která o několik staletí dříve předpověděli Boží proroci. Toto je ta jedinečná zvěst, na které musí stát každý křesťan. Proto to je obuv evangelia, které má být šířeno křesťany dál.

Nakonec jsme ještě hráli pod Májino vedením mapu. Když šli děcka spát, já si ještě svolal vedoucí ke krátké poradě. Hlavně proto, abych nám přečetl verše z listu Timoteovi a připomněl tak slovo bratra kazatele, které k nám měl před táborem. Poté jsme šli všichni spát.

středa 7. srpna

Ráno jsme rozcvičku nijak neprotahovali a ihned po snídani jsme vyráželi po silnici do Mokrosuk na vlak. Přišli jsme tam včas a měli asi půl hoďky k dobru. Já toho využil a zaběhl si na nedalekou zříceninu hradu Kašovice, kde jsme byli včera. Neměl jsem totiž tehdy s sebou razítník a jako na potvoru tam turistické razítko bylo. Šel jsem si tedy pro něj. A vzal jsem i razítník Davida Artima.

Táborníci mezitím vymýšleli básničky. Tématem museli být Mokrosuky. Dochovala se jediná, jejíž autoři jsou žlutí:

Mokrosuky, malá ves, zatoulal se do ní pes,

ošklivé to zvíře není, uši, čenich, zuby, cení,

kolik nohou ten pes má, v tom se nikdo nevyzná,

rozdíl mezi ním a pumou, když prochází, všichni trnou,

obluda to velká je, přeskočí i koleje,

strachuje se celá ves, včera, zítra a i dnes,

udržujte prosím klid, i když ten pes bude výt,

krvelačné zvíře říkaj, hasiči na autě lítaj,

yetty na něj tupě zírá, na malého teriéra.

Ve vlaku Petr vymyslel, že nás vyfotí a abychom se odlišili od ostatních cestujících, měli jsme všichni zvednout ruce. Vznikly tak docela zajímavé fotky.

V Sušici jsme pod vedením Máji šli z nádraží přes centrum na rozhledny. První jsme měli v plánu navštívit rozhlednu Na staré vodárně. Na první pohled vypadá jako nově postavený altán, ale je z ní pěkný rozhled na město.

Loni jsme žádný výlet na rozhlednu neměli a tak jsem již zapomněl, jaké to je stoupat do vrchu k rozhledně s táborníky po boku. Nebylo chvilinky, kdy by si někdo nestěžoval, proč musí jít nahoru. Neuvěřitelné remcání provázelo celou tu cestu. Neustále mi někdo navrhoval, že tu na nás počká, že se vrátí do Sušice a počká tam, apod. A já vždy nacházel argumenty, proč je třeba jít nahoru.

U první rozhledny jsme udělali pauzu a svačili. Pod vedením Máji jsme se o této občerstvovací přestávce vydali dál, na náš hlavní cíl cesty – rozhlednu Svatobor. V jednu chvíli začala téct Davidovi Obermajerovi z nosu krev. Čekali jsme tedy, až ji zdravotnice zastaví.

Následně jsem ho nesl kus na ramenou. Byl to masakr, škrábat se do kopce s takovým chlapákem :-). Nahoru vedla cesta lesem – serpentinovou cestičkou.

Já si to užíval a ostatní povzbuzoval. Žel mnohdy mé povzbuzování mělo opačný výsledek. Kupříkladu Danovi výroky nabírali na síle:

„Příště si asi najdu práci v táboře místo výletu.“

„Máme hlavase, kterej ztratil hlavu.“ Někdo dodal, že spíše rozum.

„Mílo mlč a jdi nebo na tebe hodím deku.“

Ale každý kopec má vrchol a tak i my jsme jednou k rozhledně došli. Tom a ještě asi dva jedinci byli výsledkem zklamaní, neboť při pohledu na rozhlednu zjistili, že už zde v minulosti byli. Všichni bez rozdílu jsme se vrhli do restaurace, kde jsme objednávali pitiva. Děcka Kofoly, já s Danem nealkoholického Birela. Nanuky také mizely neuvěřitelným tempem.

Bylo nutností jít se podívat nahoru na rozhlednu, když už jsme sem vážili cestu. Museli jsme se rozdělit na dvě skupiny.

Nu a pak už nás čekal jen sestup zpátky do města Sušice. Zde jsme dali dlouho očekávaný rozchod. Já šel do restaurace – do té, kde jsme byli s Májou před táborem a dal si tam oběd. Zakončil jsem to farmářskou ovocnou zmrzlinou na náměstí, která byla neuvěřitelně hnusná.

Pak už zbývalo jen dojít na nádraží, vlakem se přepravit do Mokrosuk a podél potoka dojít do tábora. Dan ohřál vodu ve sprše a tak propuklo skupinové šílenství ve sprchování. Bylo jen pár jedinců, kteří se šli koupat do řeky. Kromě mé maličkosti to byl Tom, David Artim a Terka Ramíková.

Když mě Mika lákala na teplou vodu do koupelny, s úsměvem na tváři jsem jí odpověděl, že toho bohdá nebude, abych se na táboře koupal ve sprše. Vždyť to dělám celý rok doma.

Petr Bača měl slovo. Tento večer jsme si ukázali na čtvrtou část Boží zbroje a totiž na štít víry. Skrze malou ukázku „pádu důvěry“ se ilustrovalo, jak očekává Bůh naše naprosté oddané spoléhání se cele na něj a na jeho slovo, které je zapsané v Bibli. Je to víra v Boha a Pána Ježíše Krista, která nás chrání od ohnivých šípů satana, který útočí na naši mysl a srdce s cílem porazit a odvést nás od důvěry v Boha samotného. Proto je nezbytný i štít víry.

Téměř hned po slově odjížděl Petr do Aše. Pracuje v Jablonci nad Nisou jako kazatel tamního sboru a tak využil toho, že byl Aši geograficky blíže a celý čtvrtek strávil v Aši ve společnosti dalších tří západočeských kazatelů – cvičili písně v tzv. kazatelském kvartetu.

čtvrtek 8. srpna

Ráno jsem při rozcvičce chyběl, neboť jsem v lese připravoval hru ‘Do nepřátelského tábora.‘

Will, Horác a Evanlyn našli most, který Morgarathovy lidé stavěli přes propast. Protože Araluenští o tomto mostu nic nevěděli, byli by překvapivým útokem do zad armády krále Duncana velmi zaskočeni. Araluenští by tak byli v pasti a znamenal by to pro ně konec.

„Musíme naše vojsko varovat,“ vyhrkl Horác. „Hned teď.“

Will souhlasil. „Musíme jim to říct. Ale nejprve potřebujeme vědět víc. Jak dlouho bude trvat, než dokončí most? Co zamýšlejí pak? Je toho ještě spoustu, co nevíme.“

„Dobrá, ale co chceš dělat?“

„Večer až se setmí, vypravím se do jejich tábora a pokusím se je vyslechnout. Snad se nám podaří zjistit něco konkrétnějšího.“

V lese bylo rozmístěno desítky lístečků s písmeny a čísly. Číslo určovalo pořadí písmene ve zprávě. Úkolem táborníků bylo v lese si zapamatovat co nejvíce písmen a přiběhnout na louku ke svému zapisovači, kde čísla nadiktovali.

Všichni hráli hru v hraničářských oblecích, což je neuvěřitelně štvalo, neboť jim oblek v běhu překážel. Aby to táborníci neměli tak jednoduché, museli si dávat pozor na wargaly, které představovali vedoucí a táborníky-hraničáře chytaly. Vždy, když byl táborník chycen, musel se jít nejprve nabít k potoku, než mohl pokračovat.

Vedoucí nepochopili smysl hry a mé doporučení, aby táborníky příliš nechytali, ale aby je spíše proháněli. Mnozí z vedoucích si potřebovali dokázat, že jim nikdo z dětí neuteče. Jaký div, že po čtyřiceti minutách hra nikoho nebavila, neboť bylo jen málo dětí, kteří by se při své cestě za písmenky nemuseli jít oživit. A tak už před vedoucími ani neutíkali, neboť věděli, že nemají šanci.

Hru jsem na chvíli přerušil, rozdal všem melouna a sušenky k dopolední svačině a prohlásil se za wargala. Zatímco vedoucí svačili a následně spíše pomáhali svým týmům sestavit zprávu, já běhal po louce jak čamrda tam, zpátky a zase tam a zpátky. Každý, kdo vlezl na louku, si mohl být jistý, že se za ním poženu. Ale pokud hraničář sprintoval, co mu nohy stačili, nechal jsem ho doběhnout. Vždy jsem běžel tak, aby to vypadalo, že mi chyběl kousek, abych dotyčného dostal.

A tak hra dostala nový náboj. Děcka běhala o sto šest. David Artim si div nepřekousl jazyk, jak ho měl při běhu vždy vystrčený a jak byl soustředěný na to, aby ze sebe dostal maximum. Druhý David - Obermajer se zase při běhu neustále otáčel, zda jsem za ním. Marlenka s radostí poskakovala a výskala: „Ještě ani jednou jsi mě nechytil.“ Všichni u toho zažili mnoho legrace. Jen já měl tričko úplně mokré od potu :-).

Po obědě jsme se pustili do hry, která byla dlouho očekávaná a na kterou se všichni vedoucí těšili – do bitvy s meči. Meče jsme s vedoucími dělali na minikempu před táborem.

Žel nedopadla tentokrát moc slavně a po půl hodině jsme ji raději ukončili. Přeci jen bylo dost raněných a nejtragičtější bylo, že Dan přišel při jednom souboji o brýle.

Zájemci se šli koupat do řeky, že to bude na posledy, jsme nikdo z nás nevěděli. Iva mému vábení odolala, Věrka se však poprvé oblékla do plavek a šla ozkoušet tu zprvu ledárnu. Zatímco mi otužilí jsme se koupali v řece, Baroš zatápěl v koupelně, aby Mika a další měkoši měli teplou vodu :-).

Večer jsme zapálili oheň, podruhé za tábor. Přestože před tím byla večeře, mnozí labužníci využili nabídky kuchařek a opékali si špekáčky.

Chyběl nám tento den Petr Bača, který se měl vrátit až v pátek ráno, tak chvály vedl Tom. Večerní zamyšlení jsem ten večer měl já. Odklonil jsem se od tématu Boží zbroje, kterým nás provázel Petr. Vyprávěl jsem příběh o vojevůdci Namanovi a jeho nemoci a uzdravení. O cestě, kterou musel podniknout za Božím prorokem, kolik lidí a přátel na té cestě potřeboval, aby se dokázal pokořit a co pro něj uzdravení znamenalo. Přestože je to příběh z Bible a království Izraele, změnil jsem geografické údaje a používal názvosloví z Araluenského království.

Když jsem skončil, došlo k pro mě zajímavé situaci. Za sedm let, co dělám tábory, jsem to nezažil. Dnes byl poslední večer, kdy jsme mohli dát noční hru. Zítra, den před odjezdem, bych už nedovolil trávit noc venku. Navíc počasí vypadalo, že s noční hrou také souhlasí. Já byl jediný z vedoucích, komu se do toho nechtělo, nevídané! No a poslední argument byla ta petice od dětí – 27 podpisů za 3 a více nočních her.

Co na tom, že signatář podpisů Majda skoro klečela na kolenou a prosila: „Mílo, zapomeň na to. Spal ty úpisy! Prosím, dělej jako by se nic nestalo.“

Mája celou tu diskuzi o tom, zda noční hru dát či nikoliv ukončila prohlášením: „Takže sraz za dvacet minut v jídelně. Táborníci se jdou připravit, vedoucí zůstanou ještě u ohně.“

já: „Tak jste to slyšeli.“

Karolína: „Vidíte vy paka, já vám to říkala, když jste sbírali ty nesmyslné podpisy. Teď to máte!“

Mája nám u ohně vysvětlila pravidla hry a co od nás, vedoucích čeká. V jídelně to pak vysvětlila táborníkům. Já na úvod přečetl motivaci z knihy:

„Poplach,“ tiše řekl Will koni. Tím povelem mu sdělil, že má dát výstrahu, kdyby zachytil blížící se nebezpečí. Cuk jedenkrát pohodil hlavou, což znamenalo, že rozumí. Poté Will jako první vykročil k mostu. Sejmul luk i toulec a odložil je stranou. Potom vytáhl saxonský nůž z pochvy, klekl si a začal nejbližší prkno páčit nahoru. Bylo to měkké, nahrubo osekané borové dřevo – dokonalé palivové dříví. Horác vytáhl svoji dýku a začal páčit prkna v další řadě. Jakmile prkna uvolnili, Evanlyn je odnášela na opačný konec mostu a vršila je na okraji Trhliny blízko místa, kde byla k dřevěné věži připevněna lana napuštěná dehtem. Vše se muselo dít za tmy, potichu a s největší opatrností, aby nevzbudili pozornost svých nepřátel.

Obě hromady dřeva zapálili, ale zatímco jedna se rozhořela, druhý oheň se udusil. Bylo jej třeba znovu zapálit. Museli mít jistotu, že z mostu nezbyde nic a Morgarathovy nohsledi přes propast neprojdou.

V tu chvíli Willův koník Cuk tiše zaržál. Blížili se sem wargalové, přilákáni ohněm. „Musíme utéct!“ volala Evanlyn a tahala Willa za rukáv. Will však její ruku nevrle setřásl, vzal luk, toulec se šípy a šel na konec mostu wargaly zdržet. Evanlyn zatím znovu zapalovala udušený oheň.

Will dlouho držel protivníky v šachu, daleko od mostu. Spoustu wargalů padlo za oběť jeho neomylným ranám. Přesto však přesile podlehl a upadl s Evanlyn do zajetí. Ohně však hořely, most byl dokonale zničen a Horác, který jediný vyvázl, spěchal pro pomoc.

Úkoly od Máji byly jasné: Hra bude trvat hodinu, vedoucí budou rozděleni na dvě skupiny – na dva tábory. Poleháme si na zem na karimatky do kruhu a doprostřed nasypeme bílé polystyreny. Budeme představovat spící wargaly, které bude budit případné světlo baterek.

Pokud bychom někoho chytili – stačilo se dotknout, musel dotyčný jít za wargalicema: Věrka s Markét, které ho svázali potravinovou fólií.

Zažili jsme u toho velice mnoho humorných situací. Třeba, když se k nám táborníci poprvé přibližovali a nevěděli ještě co od nás čekat. Holky se pomaloučku probouzeli a brumlali si pod fousy, co se to děje a kdo je to ruší. Já, když se rozsvítila třetí baterka, jsem si sednul a zakřičel: „Oni si ze mě snad dělají srandu.“

Následovala překvapivá reakce, která nás neuvěřitelně pobavila. Vypadalo to jako by se veškeré houští kolem nás zvedlo a pelášilo pryč. Připadalo mi to, jako když se otevřou dveře místnosti, kde mají myši pelech a rozsvítí se tam. Taky všechny v tu ránu zmizí.

Bylo toho hodně, co tam jednu či druhou stranu pobavilo: ať už to byli Tom s Barošem a jejich lví řev, či mé prozpěvování či hlášky, které mě tam sice čas od času napadaly, ale které nejsou zapamatovatelné, páč jsou bezprostřední.

Nicméně hru jsme zvládli a táborníci se druhý den vyjadřovali jen v samých superlativech. Prý tak bombáckou hru ještě nehráli a jak jsou rádi, že jsme ji nakonec dali, apod. I Petr Bača, když se vrátil a já se s ním vítal, už věděl a při podání ruky mi sděloval: „Tak jsem slyšel, že jste tu večer měli veselo a máte za sebou super noc.“

Pořadí noční hry se určovalo podle toho, kolik které družstvo ukořistilo polystyrénu. 

Ještě zde musím napsat, že po skončení hry začalo pršet. Hlídky jsme samozřejmě neměli – nikdy je po noční hře nemíváme. Do stanu jsem šel již za deště. O chvíli později se řádně rozpršelo a zvedl se i vítr. Ve chvíli, kdy už jsem usínal, někde strašně blízko neuvěřitelně uhodilo. Byla to taková pecka, že mě to snad nadzvedlo i s postelí.

Chvíli jsem přemýšlel, zda mám vylézat a zjišťovat, zda se něco nestalo. Vzhledem k tomu, že jsem však byl rozespalý, nikde jsem neslyšel známky žádného pohybu nebo křiku, věřil jsem, že se nic nestalo a velmi rychle znovu usnul.       

   pátek 9. srpna

Už léta říkám, že na táboře funguju do chvíle, dokud si tělo neřekne dost. Chodím poslední spát, mezi prvními vstávám. Když mě pak najdou, jak spím opřený o pařez, mají všichni za úkol mě překračovat, abych dočerpal síly a mohl zbytek tábora zase fungovat.

Vliv na to má také sluníčko. Jakmile zajde za mraky či navíc začne pršet, má nálada a ochota cokoli podnikat značně klesá. Čtvrtek bylo střídavě oblačno a pátek po první ranní půlhodince, kdy to vypadalo, že bude sluníčko svítit, zalezlo a už jsme ho neviděli. Člověk spíše čekal, kdy se spustí déšť.

Navíc mi od samotného rána, kdy jsem vylezl ze stanu, nebylo dobře. Přestože jsem byl připravený, na rozcvičku jsem nešel. Místo toho jsem si zalezl na chvíli do stanu. Říkal jsem si, že si na chvíli schrupnu a po ranním ztišení vylezu, třeba mi to pomůže.

Iva mi tam donesla snídani, čímž by mě kdykoli jindy nadmíru potěšila. Ne tak to ráno, neboť mě vzbudila ve chvíli, kdy jsem konečně usínal.

Zatímco já chrupal, Mája zahájila další úsek: ‘Hon na kalkary.‘

Halt, Will a Gilan se společně účastnili pravidelného hraničářského sněmu. Jenomže tentokrát bylo vše jinak, nikdo po příjezdu nerozbaloval stany, tvořili se diskutující skupinky a čekalo se na zprávy od velitelů, kteří měli poradu. Z té se vrátil Halt a svým druhům hlásil: „Je po sněmu.“ Merron, další hraničář, zahlédl Halta přijíždět, takže k nim přispěchal a vyslovil otázku, na kterou mysleli všichni: „Znamená to válku?“

„To nevíme jistě. Podle posledních zpráv je Morgarath stále v horách. Ale skupina padesáti wargalů pronikla přes hranice, jak již víme a dělají tu neplechu. Myslíme si však, že jejich cílem bylo jen odvést pozornost. Crowley si myslí, že když byly naše stráže zaměstnány pronásledováním wargalů, z hor proklouzli dva kalkarové a ukryli se někde na Pláni samoty.“

Nastalo dlouhé ticho. Nakonec se Will musel nesměle zeptat: „Co jsou zač, ti kalkarové?“

„Když se Morgarath potuloval po horách a hledal spojence pro své povstání, našel wargaly a podrobil je své vůli. Ale později objevil kalkary. A ti jsou horší než wargalové. O moc, o moc horší. Byli celkem tři. Ale jeden byl asi před osmi lety zabit, takže o nich víme trochu víc. Představ si tvora, něco mezi velkou opicí a medvědem, který chodí po zadních, a budeš mít jakous takous představu, jak asi kalkarové vypadají.

Navíc, zabít kalkaru je velice těžké. Mají hustou srst, tak slepenou a zcuchanou, že je pevná jako šupiny. Šíp může projít jen stěží. Nejlepší je na ně válčená sekera nebo široký meč. Nebo by to také mohla vyřešit dobrá rána těžkým kopím. Aby před osmi lety kalkara zabili, museli na něj jít tři rytíři a jen jeden z nich ten boj přežil. A co víc, zůstal nadosmrti zmrzačený. Ale dost řečí, měli bychom se vydat na cestu. Merrone, ty se budeš muset vrátit do svého léna. Crowley chce, aby byla všechna vojska v pohotovosti a připravená k boji. Rozkazy dostaneme každou chvíli.“

Merron přikývl a zamířil ke svému koni. Pak se zastavil a ještě se otočil. Něco v Haltově hlase, způsob, jakým řekl ‘ty se budeš muset vrátit do svého léna‘, ho přimělo k zamyšlení. „A co vy tři?“ řekl. „Kam pojedete vy?“

Willovi s Gilanem bylo jasné, co Halt odpoví, ještě dřív, než to uslyšeli. Přesto mu však děsem ztuhla krev v žilách, když ta slova zazněla. „My půjdeme po těch kalkarech.“

Každá skupina měla svého kalkara. Byl jím někdo z vedoucích. Ten vyšel z tábora a dělal za sebou stopu z hrachu. Táborníci ho pak stopovali a měli za úkol ho najít a zneškodnit. Kalkara lze zabít jen papírovou koulí a musí dostat tři zásahy. Kalkar pro změnu ničí protivníky dotykem. Koho se kalkar dotkne, je těžce zraněný a nesmí již hrát.

Hra, na kterou jsem se těšil, ale nebyla mi přána. Jak probíhala moc nevím, jen tuším, že během ní začalo pršet a tak se mnozí z výpravy za kalkarem vraceli zmoklí.

Hodnotilo se, kolik lidí ze skupiny přežilo a zda kalkara dokázali zneškodnit. 

Já vylezl ze stanu posilněn snědenou snídaní a šel mezi ostatní, když všichni byli v jídelně a hráli stolní hry. Venku regulérně pršelo. V kuchyni kuchařinky dodělávali oběd a byli trochu bezradní – přesolili květákové placičky, navíc je smažili strašně malinké a připalovali se jim.

Vplul jsem do kuchyně, stoupl si ke sporáku a pomohl jim. Tato práce mě pak vyléčila úplně, ať už mi před tím bylo cokoli.

Po obědě jsme měli v plánu velkou závěrečnou bitvu proti Morgarathovi. To se to plánuje doma v pohodlí obýváku. Ale co dělat, když jsi na táboře a venku chčije a chčije, jak by řekl klasik. Improvizace. Vytáhli jsme námořní bitvu, kterou jsme měli připravenou na závěr čtvrtého tábora a kterou jsme mohli odehrát i pod střechou.

Tenkrát nám na ni nevyzbyl čas a od té doby jsem ji s sebou bral na každý další tábor – co kdyby. Nu a letos jsme ji vytáhli, Mája upravila pravidla a skupiny proti sobě sváděli námořní bitvy – všichni tu hru známe pod názvem lodě.

Žel nejsem schopen zde napsat výsledky. Já tou dobou v kuchyni pomáhal připravovat hostinu. Snad se tyto řádky nikdy nedostanou k Ivetě – kuchařce, která s námi jezdila uplynulých šest let. Ta mě vždy v pátek ráno žádala, zda jí s přípravou pomohu, já jí to vždy slíbil a pak jsem pokaždé v kuchyni chyběl, neboť mi na to nezbyl čas.

Na druhou stranu, současným kuchařinkám bych možná více pomohl, kdybych z kuchyně vystřelil. Nu co, vyhodit mě neměli odvahu, tak jsem je tam rozveseloval svou přítomností. V jednu chvíli, když se mi povedl nějaký bonmot, na který by byl hrdý i pan prezident Zeman, se otočil Dan na Ivu a komentoval to slovy: „To je živočich!“

Ráno mi nebylo moc do řeči a žalůdek jsem měl tak sevřený, že při představě, že bych měl něco pozřít, se mi dělalo nevolno. Jenomže to už dávno neplatilo. Ochutnával jsem o sto šest. Tu sladké, tu slané. Do toho mi Iva ohřála ještě včerejší soté, prostě už jsem se zase poznával.

Opět to komentoval Dan: „Když se vídáme v neděli ve sboru, tak tam člověk nemá, jak tě víc poznat. Ale po letošním táboře budu všude vyprávět, jakej neuvěřitelnej žalůdek vlastníš.“

já: „Co naděláš, jsem pořád ve vývinu.“

Po lodích Mája uzavřela se skupinami i mapu. Celkové pořadí tábora tak dopadlo následovně: zelení společně s červenými se s 18body dělili o čtvrté místo; třetí byli žlutí s 20 body, druzí oranžoví s 25body a modří měli na prvním místě ještě o tři bodíky více.

Následovala dlouho očekávaná hostina, kterou si všichni dosyta užívali. Terka už odpoledne začala rozdávat jízdenky na své představení. Teď dostala prostor k tomu, aby se realizovala. Zapojila do toho, stejně jako loni, celý tábor.

Pak jsme trochu naposledy ještě zvážněli, když Petr uzavíral svá Biblická zamyšlení. Spojil dvě témata dohromady a to: přilba spasení, a meč ducha Božího, jímž je Boží slovo. Ukázali jsme si, že přilba spasení má chránit naše myšlení, náš rozum, naši hlavu a spásu a tuto záchranu mohou prožívat pouze ti, kteří přijali vírou Pána Ježíše Krista za svého zachránce a spasitele. Meč Božího Ducha, je tedy Boží slovo, které jediné je zbraní v duchovním Boji. Proto Bibli i čteme, protože každý křesťan vede a bude vést až do konce svého pozemského života zápas a chce obstát vítězně. Proto musíme mít všechnu Boží zbroj na sobě, abychom mohli vítězit ve všech duchovních bojích.

Nu a potom už se jen povídalo, hodnotilo a vzpomínalo. Postupně jsme chodili spát, jak komu bylo libo. 

sobota 10. srpna

Ráno už zase bylo parádně, svítilo sluníčko a já byl opět plný energie. Při rozcvičce jsme hráli skoky přes kozy a hru s létajícími talíři.

Po mém ranním ztišení jsme rozdali upomínkové předměty na letošní tábor – dubové listy z moduritu, propisky v penále XXXLutz a kdo chtěl, dostal Bibli-Nový zákon.

Zbytek odpoledne byl ve znamení úklidu a balení. Po druhé hodině odcházeli táborníci na vlak, já s Ramíkovýma předal tábořiště zpět správci a také jsme vyrazili k domovu. Protože jsme měli dostatek času, stavili jsme se ještě v Ošelíně, kde jsme vybalili mé a táborové věci a dál pokračovali do Stříbra předat věci a děti rodičům.

Sedmý tábor byl u konce.

fotografie z tábora

 

Kontakt

63. přední hlídka Royal Rangers Krátká 206
349 52 Konstantinovy Lázně
IČ: 07 44 44 01

bankovní účet: 2201568945/2010 (fio banka)
velitel: Milan Trávníček
724 751 411
mila-2@seznam.cz