2014 "Expedice Mt Everest

Ráno mě a Ivu vyzvedávali Ramíkovi v Ošelíně. Samozřejmě nevyzvedávali jenom nás dva, ale také zapřahali za auto přívěs plný potravin a erárních věcí. Dolaďovali jsme poslední úpravy a vyráželi do Stříbra na nádraží.

Když jsme tam kolem deváté přijeli, většina táborníků už tam byla. Průběh na nádraží se nijak nelišil od loňských ročníků. S Miškou jsme přebírali papíry a zdravotní dokumentaci od rodičů, Mája šla kupovat jízdenky, Dan rovnal batožiny do přívěsu a do auta – bylo toho požehnaně. Děcka, hlavně pak holky, ztratili soudnost. Balí se to úplně jinak s pocitem, že se mi věci povezou autem a já je nebudu muset tahat na zádech, ač by to bylo třeba jen při přestupech z vlaku do vlaku.

Jelo s námi hodně nováčků – zejména pak silná enkláva z Rakovníka kolem Natálky Jalovcové.  Její táta Libor pilně fotil dění před odjezdem vlaku.

Nu, a když vlak odjel, vydali jsme se na cestu i my. V autě jsme jeli já, Dan a Soňa a fenka Bendži. Soňa byla opět zaskládaná a opět ochraňovala na klíně vajíčka.

Byli jsme naloženi nad naše možnosti. To se ukázalo v kopci před Špičákem. Napsal jsem zde v kopci, ale toto stoupání nějaký ten kilometr měří, nu a my ho jeli skoro dvě hodiny. Auto začalo vařit, ale jak! Odkojen škodovkama 120 to nebylo poprvé, co jsem viděl auto vařit. Ale aby autu vytekla téměř všechna voda z chladiče, za ním se utvořila z tekoucí vody čára, to jsem ještě neviděl.

 Když si toho Dan všiml, zastavil u krajnice a nalil dovnitř dva litry vody, které měli se Soňou k pití. Bylo to jako bych se vyčůral do vyschlého koryta řeky. To auto to snad ani nezaznamenalo. Stáli jsme někde, mysleli jsme si, že aspoň uprostřed kopce, a potřebovali jsme vodu. Stavení v dohledu nikde žádná, v mapě naznačen dole pod kopcem jakýsi potůček.

Nezbylo nám než se s prázdnými lahvemi (měli jsme dvě 1,5l) vydat někam pro vodu. Soňa hlídala psa a auto, zatímco já s Danem jsme sestoupili dolu, dokud jsme nenašli stranou silnice bytovku.

Zaklepali jsme na dveře a otevřela nám jakási mladá paní. Vysvětlil jsem jí naší situaci a skutečnost, že potřebujeme vodu a pokud bude mít nějaké prázdné petky, tak jimi nepohrdneme. Asi na nás byl hrozný pohled, neboť jsme paní stáli za to, aby si z pětilitrového kanystru odlila zbytek vody do odstřikovače, vymyla ho a natočila nám do něj vodu.

Do auta se vešlo dva a půl litru. Ujeli jsme pár metrů a opět jsme museli stavět, teploměr ukazoval přes stovku. Dan opatrně ťukl do uzávěru chladiče a veškerá voda opět unikla. Pochopili jsme, že tudy cesta nevede.

Nalili jsme tam další tři litry a na několik přestávek ten nehorázný kopec na Špičácké sedlo k restauraci vyjeli. Cestou dolu do Rudy se auto stačilo chladit a z Alžbětína do Svárožné už jsme dojeli.

Vlezli jsme do budovy a začali ji procházet. Ukazoval jsem Ramíkům, kde budeme v nadcházejícím týdnu trávit svůj čas. Pootvírali jsme všude okna a začali vybalovat věci z přívěsu a auta.

Nebyli jsme ani v polovině, když mi Mája volala, že vystoupili z vlaku. Nechali na nádraží u batohů Peťku s Melisskou a dupali nahoru ke Svárožné. Když jsme vybalili (batohy a erární věci na trávu, kuchyňské jsme odnosili do kuchyně), odpřáhli jsme přívěs a Dan jel na nádraží pro věci. Po návratu mi vyprávěl, jak rozdílně vypadají batohy dětí jedoucích vlakem, od těch, které jsme vezli my.

Když dorazili táborníci, bloumal jsem budovou a přemýšlel, jak rozmístit postele do pokojů, abychom se tam vešli. Navíc jsem musel čelit otázkám dětí, které byli více než rozčarované z kdečeho, hlavně tedy ze skutečnosti, že v umývárnách nejsou sprchy.

„Já vám to neřek?“ Tvářil jsem se překvapeně.

„Ne, to jsi nám teda vůbec neřek, ani slůvkem ses nezmínil.“ Stěžovali si táborníci.

Co jsem jim měl odpovědět? Sám jsem byl tři týdny před táborem při prohlídce budovy nepříjemně překvapený, že sprchy tam nejsou. Na druhou stranu, není to poprvé, kdy jsme je neměli a vždycky jsme to přežili. Skautům z Aše to bylo jedno a mávli nad tím rukou, a barbíny, které to nemohly rozdýchat, jsem před táborem nechtěl strašit.

„Asi jsem zapomněl.“ Po této odpovědi nade mnou všichni stěžovatelé zlomili hůl a bezradně odcházeli. Já to moc neřešil s vědomím, že umyvadla s teplou vodou a venku tekoucí potok nám k očistám bude bohatě stačit.  

Úsměvy nehýřili ani vedoucí. V jejich pohledech šlo číst: „Kam jsi nás to zase zatáh? To je tak, když hlavas je blázen! To zas bude tejden! Zlatý stany! Zase nezklamal! Opět to bude dobrodružství a romantika.“ Aspoň, že si to všechno mysleli a nahlas neříkali nic.

Jakmile jsme byli ubytovaní, děti prolezly budovu, okolí a začínali se nudit, vzala si je do parády Mája a hrála s nimi venku seznamovačky. Já třídil erární věci a venku objevil ležet svůj batoh. Byl tam už jen samotinký. Všichni měli již své věci vybalené a uložené, táborové věci také již měli své místo, a až poté se dostalo na věci hlavase. Tak by to asi mělo být.

Před táborem jsem při různých příležitostech rozvíjel teorie, že bych měl jako hlavas skončit. Tady na táboře, když na mě volalo v jednu chvíli šest, sedm lidí a každý se mě ptal na něco jiného a očekával odpověď, byl jsem ve svém živlu. Zjistil jsem, že si to do jisté míry užívám a baví mě být takto v permanenci a že tento shon je jedním z důvodů, proč to dělám. Prostě jsem si ty první dny užíval, že jsme do toho po roce zase vlítly a jsme na táboře.

Po seznamovačkách školila zdravotnice Miška celý tábor v první pomoci. Dělala to zábavnou formou plnou praktických otázek. Wewerka přiběhla s pořezanou rukou – od dlaně až po loket samá krev. Jak ji to ošetřit? To byla Mišky otázka. Dělala to tak zajímavě, že jsem zapomněl, že mám být po ní jako další pacient. Došlo mi to až ve chvíli, kdy Wewerka byla ošetřená a Mišky pohled utkvěl na mně.

S omluvou, že si musím jít něco zařídit, jsem odběhl. Vzal si připravenou stříkačku, naplněnou zředěným kečupem, rozmazal jsem si ho po zápěstí a vběhl mezi děcka s tím, že jsem byl v kuchyni zkontrolovat kuchařky, a že mě pořezali. Neopomněl jsem jim připomenout, ať tam raději vůbec nechodí, že nevíme, čeho všeho ještě jsou schopni.

„Mě pořezali tak nešikovně, že mi teď z ruky stříká krev.“ Při těch slovech jsem stiskl stříkačku a pokropil přihlížející. Že první dávka míří na Peťku – naší druhou zdravotnici, sedící s dcerou Melisskou tou dobou v publiku, mi došlo pozdě. Už to nešlo zastavit.   

Když skončilo mé představení, šel jsem do budovy si z ruky umýt kečup. Následně jsem se vydal do kuchyně kouknout na kuchařky, zda něco nepotřebují. Otevřeným oknem jsem sledoval, jak Dáňa leží před Miškou a zmítá se tam ve snaze se nadechnout. Představoval raněného se zástavou dechu. Miška tam jen klečela a něco vysvětlovala dětem.

 "Dělejte něco! Vždyť takhle vám tam exne." Volal jsem na ně z okna a následně se rozběhl ven. Přál jsem si, aby tam ještě ležel, až přiběhnu a přání se mi vyplnilo. Situace se nezměnila. S pokřikem "zachraňte ho," jsem přeskočil přes řadu sedících dětí, doběhl k ležícímu Dáňovi, položil mu ucho k obličeji, abych slyšel, zda dýchá, komentoval to slovy: "Nedejchá" a začal s masáží srdce. Každé mé stlačení doprovázel Dáňa pohybem jako by dostal elektrický šok a po chvilince mého oživování mě odstrčil, vyskočil na nohy a utek.

Myslím, že nezůstalo moc vážných tváří. Defakto jsme tímto výstupem ukončili školení ze zdravovědy a někdo se zrovna ptal Máji, co teď budeme dělat. Už vyléčený Dáňa se ke mně otočil se slovy: "Půjdeme hradit potok?" Jedno rychlé kouknutí na Máju a měl náš souhlas. Ano, můžeme se jít koupat a v rámci toho stavět hráz potoka.

V informacích, které jsem posílal táborníkům, stálo, že u základny teče horský potok. Když jsem to psal, netušil jsem, že má i horskou teplotu. Voda snad neměla víc než 7°C. Byla neskutečně ledová. Když jsem k potoku přišel, všichni tam stáli maximálně po kolena a to tam člověk nesměl být moc dlouho. Bylo třeba děcka nějak popostrčit a do vody je nalákat a já neznám jiný způsob, než osobní příklad. Probrouzdat se do větší hloubky, nadechnout se, ponořit a libovat si, jaká je to paráda. Ale pozor, je nutné si libovat až, když člověk opět stojí na nohou. Ponořený ve vodě mluvit nešlo, alespoň souvisle ne.

Samozřejmě, že studenost vody byla neustále komentována a k něčemu přirovnávána:

"Ledárna"

"To jsou žiletky."

"To je tak studený, že se nemusíš ani mydlit. Ta špína odpadne tím chladem."

"To je dobrý na vlka. Ten v tý kose uteče ani se nenaděješ."

A ještě spoustu toho tam táborníci vypustili z pusy, ale žel všechno si zapamatovat nešlo. Osobně jsem si myslel, že po této první zkušenosti, většina bude využívat k mytí umyvadla s teplou vodou v umývárce a do potoka už nikdo nepůjde. Velmi jsem se mýlil. Až na výjimky jsme se všichni chodili mýt do té ledárny. Po táboře mi Jiřinka Artimová vyprávěla, jak jí to popisovala po návratu z tábora vnučka Anetka: "Babi, ten potok byl strašně moc studenej, to si nedovedeš ani představit, a my jsme se tam přesto chodili koupat. Bylo to super."

Ještě jednu věc tady musím zmínit. Totiž skutečnost, že můj orientační smysl byl na budovu krátký. Celý tábor jsem bloudil. Jedna chodba, z které se vcházelo do jednotlivých místností, mi vždycky dokázala zamotat hlavu. Šel jsem do pokoje a vždycky skončil u dívek, chtěl jsem jít ven a skončil na druhé straně. Chtěl jsem umývárku a vlezl jsem do kuchyně. Nepomohlo lautr vůbec nic. Směrovky na zdech, zastavit se a přemýšlet – následovalo stejně vydání se na špatnou stranu. Prostě jsem byl ztracen. Doslova a do písmene.

Po večeři jsme slyšeli první zamyšlení nad Biblí, které pro nás měl připravené Dáňa. Abych děti probudil, hráli jsme s dětmi sirkovanou - každý dostal sirku, které ulomil hlavičku a strčil si ji do pusy. Takto znevýhodněn měl říci své jméno, jaké je zvíře a jakou má nemoc.

Poté co jsme se zasmáli a trochu probudili, seznámil jsem táborníky s tím co mohou od Everestu čekat. Prezentaci jsem měl jako vždycky dlouhou a Mája během večera několikrát netrpělivě koukala na hodinky. Nicméně až na pár výjimek, kteří u stolu usnuli, to všichni zvládli a myslím, že to vyprávění bylo i zajímavé

Spát se šlo krátce po jedenácté hodině.

 

neděle 4. srpna

Ráno probíhalo podle zavedeného scénáře. Budíček, rozcvička, snídaně, ranní ztišení. Pak se šlo na hru, kterou si někteří pamatovali z tábora Jižní pól. Šli jsme hrát byrokracii.

„Fronta na vybavení celních procedur v Káthmándú neměla konce. Čtyřicet pět minut čekání uběhlo solidně, ale dál to bylo horší. Vypsané lístečky pro vstup a víza vyřídil úředník u prvního okýnka. Druhé hned následovalo. Jako první jsem dostal kopačky ve slovech místního úředníka: „Vy jedete na expedici do Tibetu?“

„Jo.“

„Tak to máte dvakrát vstup do Nepálu, takže musíte zaplatit dvojnásobek.“

„Prosím, tady máte peníze.“

„Ne, ne, ne! Vraťte se zpátky do první řady, ať vám to přepíšou.“

Pryč s úřady! Jak u nás doma… Větší šok jsem zažil u okýnka po vystání nové řady, která už byla naštěstí kratší. Podávám úřadovi lístek a říkám: „Dvojitý vstup.“ Vzal tužku, přepsal původní hodnotu 30 USD na 55 USD a bez nějakých vedlejších záznamů mě poslal k druhému okýnku. Žluč se začala bouřit v mém těle, ale nedalo se nic dělat, jenom vydržet ten nápor hořkosti. „Kurnik, vždyť to mohl přepsat ten matěj u druhého okýnka sám! Tvrdnu tady ve frontách  jako jojo!“

Milé pousmání u druhého okýnka bylo odměněno  razítkem k vízu na pobyt šedesáti dnů v Nepálu se dvěma vstupy. Zavazadla prošla kontrolou bez problémů. Pak jsme přešli přes poslední kontrolu zavazadel a vše bylo O. K. Byli jsme tu!“                                                 

        Caban

Vedoucí si rozdělili úkoly a stanoviště. Táborníci měli za úkol zjistit mnoho informací, např. Velikost nohy úředníka Apu Sumi; Celé jmého se všemi tituly úředníka Drava (já tady uvádím jen ty tituly - slunce jasné, judr, mudr, pudr, pudl); barvu ponožek bývalého nadřízeného úřednice Biredry, apod.

Já opět ověřoval odbornou způsobilost pro pobyt v Nepálu a zůstal jsem věren své tradici i při výběru místa své kanceláře. Opět cesta ke mně vedla přes vodu. Sedl jsem si na druhý břeh potoka.

Táborníci si vyzvedli v podatelně u Máji formuláře a pustili se do byrokratického kolečka. A že jsme byli úředníci, radost pohledět. Žadatelé o pobyt museli plnit roztodivné úkoly, kterých se vedoucím zamanulo. Nosit různé věci, trhat borůvky (Arouš pak z nich vytvářel přírodní razítko, mnohdy přes půl formuláře), já zase používal svou osvědčenou taktiku, že jednomu jsem to napsal, druhého jsem poslal pryč, že nejprve musím mít razítko od někoho z kolegů.

Tímto požadavkem jsem dokonale zmátl i Petra - Buráka, který se mě přiběhl zeptat, do jakého řádku že mu to má potvrdit, aby neudělal chybu. Prostě to bylo krásné divadlo.

Táborníky jsem zkoušel ze znalostí Everestu, tak jak jsme o tom mluvili při prezentaci předešlý večer. Jen u Médi jsem udělal výjimku. Tomu jsem promlouval do duše a můj podpis dostal za slib, že si letos tábor užije, bude makat a od Artura, jeho vedoucího, na něj uslyším jenom chválu. Dá se říci, že to bezezbytku naplnil.

Hru jsme skončili akorát, abychom stihli oběd. Táborníci si prakticky celý tábor vyráběli hole. I proto, že jim příkladem šel první den Dáňa, který svou hůl využil ke slovu a k výrobě holí vybídl. Pořád někdo ve volnu seděl na schodech budovy a loupal tam dřevěné klacky. V jednu takovou chvíli mě zastavili Vojta s Davidem a dávali mi ostrou třísku. Vojta mi to podal s vysvětlením, že od nich dostávám bodec. Dave to ještě doplnil: „Jeden hrot je na Karolínu, druhý na kuchařky, hlavně na Ivu, když tě bude zlobit.“ 

Po obědovém odpočinku jsme nastupovali k další hře - Balení na expedici.

„V Káthmándú ještě nakupujeme pro finální balení potraviny. Jídelníček musí obsahovat nejen nutná jídla, ale i oblíbená, takže k paštikám a polévkám přibyl švýcarský tvrdý sýr, slané oříšky, různé čokoládové tyčinky, kafe, čaj, cukr, sůl, salám … Je toho asi 50kg.

„Plánem na tento den byl nákup horolezeckého materiálu a oblečení. Byl jsem si plně vědom situace pod Everestem. Klidně na nás totiž může vyjít řada ve fixování určitých úseků výstupu, a proto jsme už z republiky měli s sebou 500 metrů lan, ale chyběli nám skalní skoby a ledové šrouby. Objednané jsme měli boty dřívější značky One Sport, v dnešní době Millet, které patří mezi špičku na světě a jejichž cena je 350 USD. Mačky, kterých je víc druhů, musí dokonale přilnout k botě bez možnosti uvolnění v extrémním zatížení. Dalším doplňkem výstroje byly skalní skoby, ledové klíny pro ukotvení stanů do sněhu a ledové šrouby pro fixaci do ledu. Miloš koupil ještě cepín s kladivem na skoby a já rukavice do extrémně nízkých teplot. Posledním doplňkem pro lezení byly šňůry pro výrobu jištění, kotvení stanů a v neposlední řadě pro výrobu prusíků potřebných pro vylezení z trhliny, pokud by došlo k propadnutí do ledového svěráku.  

Pořídili jsme také tři stany. Chci výhradně stany značky North Face. Finty prodejců s argumenty, že jsou to stejně šité kopie ze stejného materiálu, u mne nenacházejí pochopení, takže nakonec mi leží u nohou skutečně ty pravé, nefalšované, kvalitní. Můj argument je jediný: chci kvalitu, jde mi o život.“

Caban

U ohniště před budovou byla startovní čára. Vždy jeden z týmu utíkal po asfaltu nahoru k lesu, tam na stromech byli papíry s dlouhým seznamem věcí, které si balil Miro Caban na expedici do Nepálu na Everest. Úkolem každého táborníka bylo zapamatovat si co nejvíce položek, doběhnout zpět a tam je nadiktovat skupině. Mezi tím nahoru už pelášil další. Skupina, která měla nejvíce položek správně, vyhrála.

V průběhu hry se rozpršelo. Žlutí už měli splněno a byli schovaní pod střechou budovy. Já šel za skupinami, ať mi odevzdají, co mají a hru tím ukončíme. Nesetkal jsem se však se souhlasem. Byli do toho tak zažraní, že nějaký déšť jim nemohl překazit v tom hru dokončit. Nebudu nic předstírat, potěšilo mě to.

Během roku mi zabere hodně práce a času hry vymyslet a připravit. Moc mě pak těší, když si to táborníci užívají a o to více mě mrzí, když se to z nějakého důvodu nepovede a hra se pokazí.

Balení na expedici skončilo v pořadí: žlutí, zelení, červení, modří.

Po svačině táborníci začali pod vedením Máji a Ivy batikovat trička a vlajky. Během této činnosti za námi přijel také Honza Jackanič, toho času vedoucí odboru mládeže BJB. Byli jsme domluveni, že nám poslouží slovem, což se venku u ohniště stalo. Ještě před tím jsem ho prováděl po táborové základně a jeho vnímání tohoto místa bylo daleko pozitivnější, než třeba Dáni Kuce. Už to viděl všechno zabydlené, útulné.

Zatímco účastníci šli spát, kuchařky, Dan a někteří vedoucí dlouho do noci prali a máchali batikovaná trička.

pondělí 5. srpna

Počasí bylo trochu zatažené, ráno i lehce pršelo. Nicméně ve chvíli, kdy jsme šli hrát dopolední hru, bylo tak nějak akorát, abychom se pustili do aklimatizace.

„Psychicky náročné čekání pod horou na hezké počasí jsem zažil na K 2 a lenošit ve stanu po dobu deseti dnů mi připadalo jako věčnost. U dvojkombinace si taky prožijete čekání na počasí, ale pod horou, která je relativně lehčí, a psychicky vás to tak neubíjí. Pod hlavní horu se už dostanete naaklimatizovaní, a hlavně s čistou hlavou v novém prostředí. Je totiž hodně vyčerpávající lézt jeden a půl měsíce jednu horu, která je těžká. Každým krokem vám taková hora ubírá sil a jejich návratnost není možná ani v základním táboře (B. C.).

Zvyšování tvorby červených krvinek vynáškami do výškových táborů nejde donekonečna. Vlastně vylezete po stejné cestě několikrát nahoru a dolů. Proto je lepší dvojkombinace. Nastartujete   si   tvorbu   červených krvinek na jednodušší hoře, navyknete si na výšku a nemusíte ztrácet drahocennou energii na té hoře těžší. Musím ale ještě dodat, že každý člověk je v tomto ohledu individualista a každá expedice probíhá u každého jinak.“

Caban

Úkolem skupin bylo společnými silami zdolat výšku 8800m. Dělo se to následovně.

Na asfaltu, který byl do mírného kopečka, byla vyznačena startovní čára. O sto metrů dál byl cíl. Úkolem táborníka bylo vyběhnout, urazit 100 metrů k cílové čáře a vrátit se. Na startu předal štafetu svému kolegovi a šel se vydýchat, než na něj opět přišla řada. Jedno vyběhnutí se počítalo jako sto metrů. Metry zpátky se brali jako sestup z hory.

Co to tady budu dlouze popisovat, během chvilinky mě všichni nenáviděli. Dodnes, když se vzpomíná na tábor, tak aklimatizace je první z věcí, kterou mi táborníci připomínají.

První běžci závodili, běželi naplno. Nicméně rychle všichni pochopili, že tady půjde spíše o to tento úsek dokončit, než doběhnout v nejrychlejším čase. Červení měli zase spoustu řečí, že v týmu mají samou mladou krev a ostatním běžcům se nemůžou rovnat. Opak byl pravdou. Když jsme viděli sprinty Anety nebo Tondy, spadly nám brady.

Jenže těžko zde vypisovat jména, absolutorium patří regulérně všem, neboť každý si tam šáhl na dno a jel přes závit. V Arturově družstvě se Bára v jednu chvíli, když doběhla, rozbrečela. Nemohla popadnout dech a bylo jí na zvracení. Tyto pocity však přetrvávaly jen do chvíle, kdy na ní nedošla řada. Pak šla a zase tam nechala maximum.

Všichni se na mě šklebili, ukazovali mi pěsti a asi vůbec neregistrovali, že jim fandím a povzbuzuji, co mi síly stačí. Když jsem jim chodil pro minerálky k pití, musel jsem pro ně běhat, neboť kdybych jen šel, tak by mě asi zavraždili na několik způsobů. Během této hry jsme vypili téměř všechno pití, které jsme měli nakoupeno na závěrečnou hostinu.

Abych táborníkům alespoň trochu zavřel ústa, svěřil jsem se jim, že mě v září čeká 10km běh prahou "Wee run Prag" a když to neuběhnu do hodiny, tak si mě Iva nevezme. Po této informaci se v kuchyni dveře netrhly, neboť mnozí se chodili Ivy ptát, zda mi opravdu dala takové husťácké ultimátum.

První skončili modří, rozdíl mezi druhým a třetím místem byl Arouš, který běžel ze zelených poslední a dohnal ztrátu, kterou měli na zbylé dvě skupiny. Po doběhnutí byl maximálně vyřízený a bylo mu na zvracení.

Pořadí nakonec bylo následovné: modří, zelení, žlutí, červení (mezi druhým a čtvrtým místem byl rozdíl 20 sekund).

Když po hře prosákla mezi mužstvo informace, že odpoledne se plánuje výlet do Železné Rudy, opět si všichni klepali na čelo, neboť chodit v tuto chvíli nemohl nikdo. Vysvobozením pro všechny byl oběd.

Při něm jsem dostal od Janiny s Wewerkou báseň:

V sobotu jsme přijeli,

do pokojů jsme se vrhali.

Budova jako vězení,

my jsme z toho zpocení.

Postele jsou železné,

my jsme z toho znavené.

 

Míla hlavní vedoucí,

napíchnem ho vidlicí.

Potok jako křišťál čistý,

ale my jsme do něj vlézti líní.

Příroda je krásná,

ale také pěkně zrádná.

 

Do týmu jsme se dělili

a nové hry jsme poznali.

Na vítězství již čekáme

a proto nové šplhouny získáváme.

Po poledním klidu už výprava do Železné Rudy nebyla tak nereálná, a tak jsme se začali balit a vyrazili jsme. V Rudě na nás čekal Miloš, který nás (respektive hlavně Máju) přijel navštívit. Po příchodu do města táborníci dostali rozchod, který však byl podmíněný dvěma věcmi: Jednak měli za úkol obstarat povolení k výstupu na horu.

„Větší oříšek se objevil se sháněním organizace, která mi zabezpečí servis po dobu expedice a nebude chtít po mně miliony. Problém je totiž v tom, že jedno povolení pro expedici na osmitisícovku je vždy vystaveno na sedm lidí. To znamená, že bychom šli dva, ale zaplatili za sedm. To nehrozilo, tolik peněz sehnat je skutečně jenom sen.

Naštěstí jsme získali kontakt na Italskou společnost pro treky a expedice, která právě sbírala sólové kapry-horolezce a psala je na seznam k jednomu povolení (permitu). Cena 15 000 USD byla podle informací na internetu velice slušná. (asi 300 000Kč). Takže i tuto složitost jsme nakonec rozlouskli.“

Caban

Úkol získat povolení k výstupu na horu se skládal ze dvou částí - v táboře na permit museli otisknout vlastnoručně vyrobené razítko z brambory a tady v Železné Rudě každý z táborníků sehnat dvě různá razítka.

Dalším úkolem, který ve městě plnili, bylo, že museli vymyslet, co budou vařit k večeři. Ode mne dostali 100Kč a měli si za tuto sumu pořídit potraviny, z kterých po příchodu do tábora vařili.

Artur rozdal ve skupině úkoly a pak jsme společně s ním a Danem Ramíkem pospíchali do Pivovaru Belveder. Při cestě do pivovárku jsme se slušně zapotili, neboť z náměstí je to pěkně do kopečka.

Kluci si k pivu objednali utopence, já zmrzlinový pohár.

já: „Napíšu Máje, že budeme mít deset minut sekáč, páč naházet to do sebe dřív nedokážu, aby mi nebylo blbě.“

Artur: „Napiš, na zvracení nám už dnes jednou bylo, to už jsme si vyzkoušeli, netřeba to opakovat dvakrát za den.“

Už jsme měli zaplaceno, když za námi dorazili naše drahé polovičky – Iva, Peťka a Soňa. Tím se rozhodlo, že na místo srazu nemůžeme přijít ani s naplánovaným zpožděním. Dívky si na mé doporučení objednali pohár, my přidali další pivo. Seděli jsme na terásce, svítilo sluníčko, byl jsem obklopen milovanými lidmi, prostě byla pohoda, mě bylo příjemně a udělal jsem to, co bych si v minulých letech nikdy nedovolil – zavolal jsem Máje, že budeme mít větší zpoždění a ať vyrazí s dětmi do tábora.

Naše skupinka se vydala s mírným zpožděním za nimi. Já s Arou a Danem jsme šli svižným tempem, ale donutit k tomu holky nebylo v našich silách. Přes naše povzbuzování se nám táborníky nepodařilo dohonit a přišli jsme k budově přibližně čtvrt hodiny po nich. Cestou vznikl nápad, že za rok před táborem uskutečníme dovolenou na vodě.

V táboře už panovala kuchařská nálada. Skupiny byly rozesety kolem budovy a z nakoupených surovin pilně vařili.

„Pro Tashiho jsem hubeňour, co potřebuje nabrat, tak se významně rozhlíží po stanu, kde v rohu visí a zraje jedna kýta z jaka a jedna noha z kozy – vysušená a trochu chlupatá. Dodává: „Nejlepší je pro tebe šerpa jídlo, pak ti do těla přejde obrovská síla z jaka.“ Kuchař Dawa má naštěstí pro princeznu slabost, takže mi předhazuje jednu lahůdku za druhou – nadívaní pávi, slavičí jazýčky. Hezky se to poslouchalo, ale nepátrala jsem po zdroji a baštila. Snad i díky tomu jsem dneska plná energie a elánu, prostě jedině z jaka získáš sílu jaka!

Při návratu z tábora C2 do ABC na mě čekal slavnostní oběd, úspěšně jsem ukončila aklimatizační fázi. Oslava vyvrcholila chlebovými plackami a bloňskými špagetami, to vše zapíjené českým pivem Bernard ohřátým jako čajíček. Prý se potom nekašle.“

Poláčková

 

Červení dělali boloňské špagety, žlutí těstovinový salát,modří jakési noky a zelení mé oblíbené bramboráčky.

Bylo domluveno, že kuchařinky udělají z nalezených hub pro vedoucí smaženici. Docela jsem se na ní těšil. Žel jsem vlezl do kuchyně, když houby krájely. Některé, vlastně většina z nich byly červivé.

Byla to smaženice z proteinů místo hub. Odmítl jsem to jíst, začal obcházet vařící skupiny a všude se objednal na ochutnávku. Jen modří mnou opovrhli. Nevadilo mi to však, neboť s o to větší radostí mě zvali ostatní skupiny.

Komise rozhodčích, kde měli hlavní slovo kuchařky, pak hodnotili jednotlivé pokrmy. O první místo se dělili červení a zelení, druzí skončili žlutí a poslední modří.

Večer táborníci ještě postupovali u mapy k vrcholu Everestu a Dáňa se s námi podělil o slovo.

Vedoucí už během dne věděli, že pustí-li nás počasí, bude večer noční hra. A protože byl krásný večer, šlo se na věc. V lese nad táborem byly po stromech kartičky s určitými údaji. Když táborníci dali údaje správně dohromady, získali tím správu o tom, že se na Everestu utrhla lavina a pohřešují se čtyři horolezci, kterým je třeba vyrazit na pomoc.

Od Máji a Miloše skupina vždy dostala pokyny a bylo jim na mapě označeno místo, kde naleznou raněného. Jejich úkolem bylo raněného najít, ošetřit a dopravit do tábora. Raněné jsme představovali Dan se Soňou, já a Iva. Dan se Soňou byli trochu na jiném místě než já s Ivou.

K nám si nejprve přišli pro Ivu červení. Ležela na cestě, kde ji museli objevit. Já plánoval být za zatáčkou a sledovat, jak si budou počínat. Nicméně červení mi to nedovolili. Házeli světlo baterkami na všechny strany a v jednu chvíli se někdo dokonce vydal dál po cestě. Byl to Dáňa, který se dle jeho slov rozhlížel, zda tam není ještě někdo, kdo by potřeboval pomoct.

Donutil mě tím, abych se stáhnul ještě hlouběji do lesa a vyšplhal do příkré stráně, kde jsem doufal, že by mě mohli přehlédnout. Tím mi pomohl najít místo, kde jsem se chtěl nechat najít skupinou, která přijde pro mě. 

To se po nějaké době, kdy červení s Ivou odešli, stalo. Ležel jsem ve stráni za stromem a doufal jsem, že by mě mohl třeba uchránit od zraku zachraňovatelů. Líbilo by se mi, kdyby mě přešli a museli mě hledat. To však nebylo možné, neboť i modří důkladně prostor čistili rozsvícenými baterkami. Když se ozvalo "támhle je," tak se ke mně všichni rozeběhli a začali se drápat do stráně. Někteří měli radost z toho, že vyfásli zachraňovat mně. Ze zkušeností, které měli z minulých táborů, tušili, že by to mohla být legrace. Někteří z toho radost neměli, neboť si uvědomovali, že na tom mohli být i lépe, než dopravovat raněného vážícího 100kg.

Nu a pak tam byl vedoucí modrých David. Ten to od začátku bral jako nácvik zdravovědy a nikdo z nás mu žel nevysvětlil, že při noční hře chceme, aby se táborníci hlavně bavili.

Když mě našli, byl u mě jako jeden z prvních. Začal mě uklidňovat a pořád dokolečka mi opakoval, že to bude dobrý. Dělal to tak často, že mě tím začal nehorázně štvát. Někoho z dětí to vážné zachraňování a zjišťování mého stavu taky asi přestalo bavit, a tak mi do pusy začali strkat šišku nebo jehličí. Když jsem to vypliv, měl ten dotyčný radost, že žiju. Druhý mi zase posvítil zprudka do očí, a když jsem je zavřel, tak mě uschopnil: "Ten je dobrej, vnímá." David si jel pořád dokola, že to bude dobrý.

Začali se společně radit, co se mnou. Na můj vkus to trvalo docela dlouho a tak jsem si říkal, že takový malý záchvatíček by nemohl škodit. Vzhledem k tomu, že nade mnou byl rozkročený David, tak jsem si rychle sednul, chytil ho za bundu a začal křičet: "Karle!!! Kde jsi? Karle!!!" Chtěl jsem Davidem i zatřást, ale k tomu jsem se nedostal, páč se s námi utrhlo kus země a my se ze stráně popadali dolu na cestu.

Táborníci se zaradovali, že mě mají dole a David si jel to svoje, že to bude dobrý. Pokusili se mě nést, páč vstát jsem odmítal. Vzhledem k tomu, že mě spíše táhli po zemi, než nesli a do tábora to byl pěkný kus cesty, tak jsem musel opět přijít k vědomí, abych jim sdělil, že nemůžu hnout nohou. Vyrobili mi dlahu a podpírali mě. Já v objetí jedné slečny a stále ještě zachraňujícího Davida kulhal do tábora. Ale přece jen tak nepůjdeme, co by z toho ty táborníci měli, že?

Tak jsem se začal prověšovat, začal jsem kličkovat po cestě a přiznávám, hrál jsem spíše opilého, než raněného. Jenomže díky tomu se mi sem tam podařilo z pusy vypustit nějakou perlu, které se ostatní s chutí zasmály. Štvalo mě, že mě pořád chtěl podpírat David. Toho mě bavit vůbec nebavilo a jeho má opilost také neuvěřitelně štvala. Tak jsem udělal to nejrozumnější. Prostě jsem se mých dosavadních nosičů pustil a přeskočil na dívky, které šly před námi. Čas od času jsem vylekal malého Fandu nebo Vojtu, když jsem pustil své podpíratelky, udělal dva rychlé kroky, abych se za dotyčného dostal a chytil je za slabiny na zádech s výkřikem: "Nejsi ty Karel?"

Za následek to mělo samozřejmě leknutí postiženého, ale toto a pak ty řeči, které ze mě padaly, byly věci, na které táborníci vzpomínají. Žel to vůbec nepochopil David, který se ze hry vrátil těžce rozladěn a naštván. Prakticky šel hned spát.

My ostatní jsme ho ostatně rychle následovali, neboť já byl poslední raněný, kterého chybělo najít. Žel zde nemůžu popsat, jak probíhalo zachraňování u mých kolegů. Sice se o tom druhý den vyprávělo, ale po půl roce, kdy vznikají tyto řádky, už si z toho nepamatuji nic.

Pořadí noční hry skončilo: červení, zelení, modří, žlutí.

úterý 6. srpna

Dopoledne jsme hráli hru „Cesta přes ledopád“. Mája s Milošem z provazu připravili v lese cestu. Hra probíhala po skupinách. Celý tým se odvedl do lesa ke startu. Každému z táborníků byly svázány šátkem ruce k provazu a jednotlivě byli vypouštěni na trať. Šlo o to projít celou cestu podél provazu, který tu obmotával strom, tu vedl křovím, tu bylo třeba se proplížit pod větví stromu, apod. Když táborník zdolal celý úsek, mohl vyrazit další člen týmu.

Pořadí této hry bylo: modří, zelení, žlutí a červení.

            Po obědě nastala mládežníky dlouho očekávaná hra „Rozmrazování sněhu“.

V nadsázce se dá říci, že člověk buď leze, nebo hrabe sníh, aby ho rozpustil a měl dost tekutin na další den. Než vybraný jedinec zajistí vodu pro celý tým, má zábavu na několik hodin.“

Poláčková

„Jsme ve čtvrtém táboře. Chystáme další pokus o vrchol, ale nejprve až do devíti večer vařím čaj. Na noc se balím do bundy, na jedné ruce nechávám rukavici, druhou zastrčím hluboko do kapsy. Usínám, vlastně spíš klimbám.

Už v jedenáct v noci začínám znovu vařit. Jíst v téhle výšce skoro nemusíme, ale bez pití to nejde. Při nedostatku kyslíku plamínek skomírá. Než se voda konečně ohřeje, stihnu se poblít. A pro jistotu hned dvakrát.“

Jaroš

Už před táborem jsem se táborníkům svěřil, že mi dalo velikou práci vymyslet, jak tento úkol napodobit, když nebudeme mít k dispozici ledničku či mrazák, kde bychom udělali led, jako kdysi v Krásnu. Nakonec jsem to vymyslel, ale odmítl jsem jim to prozradit.

Rozuzlení se tedy dočkali až nyní. Místo ledu dostali tabulky čokolády, kterou bylo nutno rozpustit. Tým, který to zvládl nejrychleji, vyhrál. Většina skupin čokoládu rozpouštělo ve vodní lázni, jen modří se s lázní nepárali, rozpustili čokoládu takříkajíc naostro a k mému překvapení jim toto rozhodnutí přineslo výhru. U ostatních hrálo roli hlavně to, za jak dlouho dokázali rozdělat oheň, neboť tento úsek neprobíhal za pomocí vařičů. Druzí se umístili žlutí, pak červení a zelení.

Když byla čokoláda rozpuštěna a úsek splněn, skupiny dostali mléko k tomu, aby si mohli udělat horkou čokoládu. Při popíjení čokolády také ještě lepili dohromady krepové papíry pro další hru.

            Odpoledne svolal David všechny na párty ke klukům na pokoj. Už se z toho stala jakási táborová tradice. Vždy jednou za tábor dostane David prostor k tomu, aby u něho ve stanu či v tomto případě na pokoji, proběhla párty. A že se letos povedla. Artur i Dáňa k tomu přispěli songy. Zejména Dáňovo píseň „Když vím, že ježíš …“ s refrémem „No, No, Never, Never AaA!“ rozduněla základy baráku.

Po párty jsme šli opět na asfalt. Byl před námi úkol sehrát hru „Vozidla Soplouchů“.

Řidič, který nás má zítra vézt pod Everest, trvá na zredukování našich věcí. Máme snížit váhu minimálně o 50kg. Musíme to udělat, říkám Milošovi, je schopen nás nevzít.

Odjíždíme. Už žádné kontroly, žádní vojáci. Jenom poušť, skály a několik řek dělí náš džíp od základního tábora pod Everestem.

Řidič si cestu různě zkracuje, aby ušetřil naftu. Tak proto jsme museli zredukovat naše zavazadla! Silnici lemují v prudkém svahu pevné betonové sloupky. Chrání auto proti sjetí do hluboké rokle. Hory jsou ale hory. Silnice ještě není dokončena a už je většina těchto sloupků zlomena. Nepřetržité padání velkých balvanů činí z nich lehce zlomitelné „zápalky“.

Jedeme po levé straně řečiště, když najednou na nás za zatáčkou vykoukne Everest. Jako by zvolal: Tak tady mě máte!                                                      

Caban

Slepený krepový papír sloužil jako pás vozidla. Táborníci byli kola, která se uprostřed pásu otáčela. Tato hra utrpěla tím, že červení se zelenými jeli trasu, která byla více v lese, tudíž po dešti byla ještě mokrá a krepák se jim vodou ničil. Zatímco modří se žlutými jeli po relativně suché silnici. Žel se s tím nedalo nic dělat, tyto podmínky byly a o tom, kam která skupina pojede, rozhodl los. Je třeba říci, že to červení se zelenými brali statečně.

Ještě zmíním Artura, který si odběhl do budovy pro koště a zelenému pásovci umetal cestičku. Snad i proto dojeli zelení o několik málo metrů dále, než červení. První se umístili modří, druzí žlutí.

Hra končila v potoce, neboť táborníci byli od mokrých krepáků obarvení až hamba. 

K večeři nás čekali vuřty, respektive klobásky opékané u táboráku. Tento večer nám Dáňa místo slova předčítal úryvky z knihy „Nebe opravdu je.“

           

středa 7. srpna

Středeční den často bývá výletním. Nebylo tomu jinak ani letos. Naším cílem byla rozhledna Pancíř. Tyto řádky píšu z různých důvodů, strašně dlouho po táboře. Proto tomu chybí šťáva, nemůžu to okořenit postřehy táborníků a spousta humorných situací nenávratně zůstane nezaznamenána. U her si ještě na ledacos vzpomenu, ale co napsat z výletu. Prostě jsme šli, povídali a kochali se výhledy na Šumavu.

Když jsme přicházeli k rozhledně, přijel za námi na motorce Tom Kučera. Absolvoval s námi výstup na rozhlednu a v táboře přespával do druhého dne. Brzo ráno pak odjížděl domu za pracovními povinnostmi.

Cesta zpět do tábora úmyslně vedla přes Železnou Rudu a táborníci zde dostali opět rozchod. Tentokrát nebyli svázáni žádnými úkoly, ačkoliv jsme do Železné Rudy měli připravenu hru. Na tu však z časových důvodů nedošlo.

Artur s Peťkou se občerstvovali u rychlého občerstvení kebabem, jako mnozí další. Já s Ivou a Ramíkovíma jsme šli do řeznictví, kde měli uvařen také segedínský guláš s knedlíkem. K tomu pivo, prostě paráda.

Nu a pak následovala cesta do tábora, nám už důvěrně známá.

Ještě před večeří jsme stihli sehrát úsek „Pití – dehydratace.“   

     „K večeři máme čínské jídlo, aklimatizuju se a zase piju a piju … Vždy do dna, abych se co nejdříve propila k denní normě tři a půl, čtyři litry 

     tekutin dostatečně naředila krev.

Neodpustím si na tomto místě připomenout ještě jednu mimořádnou chuťovku – žluklé jačí máslo zalité horkou vodou – jačí čaj. Ten myslím zas až tak sílu nedodá, podává se spíš jako aperitiv, po němž se dá pít a pít a pít, aby se splnila zdravotní norma pěti litrůůůů!“

Poláčková

Skupiny dostali za úkol vypít čaj, který měli v pet-lahvích. Každá skupina dostala za každého člena půl litru čaje. Kdo celé množství vypil nejdříve, vyhrál.  

Čaj si přelévali do hrnečků, z kterých táborníci pili, nad novinami a nesměli kápnout, neboť každá kapka jim přidávala na výsledném čase. Tento úsek skončil v pořadí: červení, žlutí, modří, zelení.

Po večeři jsme uspořádali jakousi táborovou módní přehlídku. Skupiny měli za úkol předvést turistický model z různých historických dob (případně budoucnosti) a následně ukázkově sbalit batoh, jak nemá vypadat vybavení na třídenní výlet.

Teď půl roku po táboře mi na mysl vytanou hlavně příspěvky zelených. David Artim v podprsence s jablky k svačině byl kouzelný a Aroušův výklad špatně sbaleného batohu nemněl obdobu. V místnosti snad nebylo nikoho, kdo by neslzel smíchy. Když Artur ukazoval, jak nabíječkou na mobil lovit medvěda (zastrčit mu jí do nosních dírek, což by ho mělo prý zneškodnit) Dáňa bušil hlavou a dlaněmi do stolu. Bylo to opravdu neskutečné.

Je však třeba zmínit i ostatní týmy. Celé to bylo legrace a každý z týmů to měl originální a vtipné. Večer jsme končili prezentací o Železné oponě. Toto téma sice s Everestem vůbec nesouvisí, ale zase se to silně týká místa, kde jsme přebívali a myslím, že bylo podnětné o tomto vést diskuzi.

čtvrtek 8. srpna

Už nedokážu říci, který den jsme hráli jakou hru při rozcvičce. Ale z fotek je patrné, že toto ráno jsme se z rozcvičky vraceli formou skoků přes kozy.

Po obvyklém ranním programu jsme využili slunečného počasí a šli se brodit sněhem, respektive potokem. Tuto hru jsem vymýšlel až na místě samotném a nechal se inspirovat právě krásným prostředím potoka a jeho mnoha peřejemi. Úkol byl jednoduchý – v co nejkratším čase se korytem potoka dostat k naší hrázi, kde byl cíl.

Nu a protože u startu byl přes potok padlý strom, nabízel se před hrou samotnou ještě jeden úsek. Překonat po kmeni stromu potok suchou nohou – opět co nejrychleji. Vznikli tedy dvě pořadí – kláda: žlutí, modří, zelení, červení a potok: modří, žlutí, červení, zelení.

Po obědě se šlo do lesa, kde jsme hráli cestu přes ledopád a opět nás čekala hra s provazem. Hra samotná nese název „Hu-tu-tu“ a my jí simulovali natahování fixních lan po trase k vrcholu hory.

„Skutečně oněch prvních čtrnáct dnů pod everestem připomínalo spíš táboření školní družiny pod Troskami. Pomíjím ovšem hloubku dojmu, který mě po celou dobu naplňoval: Jdeš a připadá ti, že se plazíš, všude kolem tebe je ta ohromná hora.

Zato koncem srpna se začaly dít věci. Nastal zlom. Sice prospěšné, ale přece jen umírněné kontakty se stěnou nahradilo pravé lezení. Devět set metrů fixních lan natažených za jediný den! Šest nás bylo: Steve, Soro, Benoit, já a dva Šerpové. Utržení ze řetězu, jeli jsme jako fretky až k malému hřebínku choulícímu se v sedmi tisících. Místo se zdálo příhodné, chráněné před větrem. Vykopali jsme ve sněhu zásek a postavili stan. Zárodek druhého tábora.“                                               

Rakoncaj

Princip hry spočíval v tom, že každé družstvo dostalo stejné klubko provazu, rozmístili se po lese a ze svého stanoviště vždy vyběhl jeden člen týmu a běžel tak dlouho, dokud mu stačil dech. Aby bylo patrné, že stále běží na jeden nádech a nešvindluje, musel při tom neustále křičet hu-tu-tu-tu. Úkolem bylo provaz natáhnout a obmotat kolem stromů. Skupina tak získala území ohraničené provazem. Čím větší toto území bylo, tím lépe.

K této hře není moc co napsat. Příliš se nám nepovedla. Táborníci nebyli sto pochopit, že mohou provaz nést jen na jeden nádech, navíc se jim klubíčka provazů v jednu chvíli rozpadla a zamotala.

Abychom mohli určit vítěze, nakonec jsme jako kritérium brali, kolik které mužstvo omotalo stromů. Skončilo to následovně: červení, zelení, žlutí a modří.

Jak už jsem psal, tato hra se moc nepovedla, tedy mě se nelíbila. Abychom si spravili chuť, pustili jsme se po příchodu do tábora hned do další. Tentokrát skupiny vynášeli do výškových táborů zásoby.

„Když nás počasí pustí, v úterý bychom měli udělat další vynášku na Severní sedlo a tři dny tam přespat. Moc se na tu ledovou stěnu těším, myslím, že už jsem psychicky i fyzicky připravena zdolat ji.

Probuzení do -25°C nevěštilo žádný lehký výstup. Slunce se sice snažilo zpříjemnit ranní vstávání, ale hodinky se obalamutit nenechaly a trvaly na svém – úterý 24. dubna 2007, šest hodin ráno, výška 6 400 m n. m., teplota -25°C. Oblékám si o vrstvu víc, mechanicky balím zbylé věci a po snídani vyrážíme. Stěna na Severním sedle je zalitá sluncem, ale jinak moc přívětivě nevypadá. Sněhová pokrývka ztěžuje výstup a i batoh se dnes zdá být těžší. Jde to pomalu. Navíc se po třech hodinách zvedá vítr a zvířený sníh štípe do tváří. Prsty na rukou dostávají dost zabrat, skoro je necítím. V hlavě jediná myšlenka – ať už jsme nahoře. Těším se na horký zázvorový čaj s mlékem a teplý spacák.

Další den. Sedmitisícová výška se nezapře, krátká procházka po obědě je na rozdýchání až, až. Sbíráme síly na čtvrteční vynášku do druhého tábora (C 2, 7900m n. m.).

Ráno se opakuje situace z úterka, je azuro, šílená zima a nepříjemný vítr. Na cestu vyrážíme už v sedm ráno,  protože  náš  čeká  dost  náročný  den.  Cesta  do druhého tábora se postupně zvedá, ale naštěstí není v dohledu žádná stěna. Vítr komplikuje dýchání, i chlapi vypadají víc znaveně než normálně. Vynášku jsme sice zdárně zvládli, ale bylo to takové malé utrpeníčko. Brzy jsme mazali zpátky do jedničky. Kde jsme se ještě převlékli, a slanili dolů do A. B. C. V noci jsem spala jak mimino.“                                                         

    Poláčková

           

K vynáškám jsme použili hru „Teče do lodi“. Táborníci byli rozestavěni ve štafetě. Každý měl k dispozici injekční stříkačku, jejíž pomocí přenášel vodu. Vždy si ji nabral z ešusu, kam mu ji přinesl jeho kolega a přenesl ji do dalšího ešusu pro svého druha, který to samé opakoval. Na konci řady pak byl ešus, který bylo potřeba naplnit tak, aby voda z něj přetekla.

Opět to bylo napínavé, vyrovnané a vyčerpávající. Skupiny se všelijak mezi sebou povzbuzovali a dodávali si sil. Pořadí nakonec bylo následující: modrý, žlutý, červení a zelení.

Peťka během hry čistila houby, na kterých byla s Meliskou, zatímco jsme hráli úsek v lese. Vůbec během celého tábora několikrát využila volné chvilky, aby mohla odběhnout do lesů a sbírat houby. Neuvěřitelně jí to bavilo a neustále jimi zásobovala kuchařky.       

pátek 9. srpna

Dnešní den se mělo vše rozhodnout. Vše, co dosud skupiny konali, dělali pro tuhle chvíli. Dnes je ten den, kdy se pokusíme o výstup na vrchol nejvyšší hory světa Mt. Everestu.

Někteří vedoucí si dělali legraci z toho, že dnes je před nimi Mont Špičák a ona to vlastně byla pravda. Úkolem každé ze skupin bylo jakýmkoliv způsobem a jakoukoliv cestou dosáhnout vrcholu Špičáku.

Vyráželo se v šest ráno hromadným startem. Já šel se žlutými. Už si nepamatuji, jak se stalo, že jsme setřásli zelené s modrýma. Červení se setřásli sami, neboť jako jediní nešli po cestě, ale vzali to přes kopec. Díky tomu se dostali na první místo, aniž bychom to tušili.

Na rozdíl od nás oni věděli, že jsou před námi a podle vyprávění před námi utíkali mnohdy vždy jen o fous, abychom je nezahlédli.

Cestou na Špičák jsme navštívili Čertovo jezero. Nu a pak to přišlo, samotný výstup. Byl to nehorázný masakr. Lezli jsme nahoru jednou ze sjezdovek a podnikali jsme to v největším tempu, jakého jsme byli schopni, neboť jsme nevěděli, jak jsou na tom ostatní družiny a nevylezou-li nahoru nějakou jinou cestou.

Dlouho to vypadalo dobře. Blížili jsme se k vrcholu, nikde nikdo, už jsme propadali euforii, když tu se na rozhledně vztyčilo červené družstvo a křikem nás pozdravilo a připravilo nás tak o první místo.

To samé přivítání jsme pak společnými silami připravili modrým a zeleným, kteří se rozhodli pro cestu přes Železnou Rudu, která se ukázala jako nejdelší. 

V devět ráno, když spustili lanovku, nahoru vyjeli také Dan se Soňou a snídaní. Po tomto občerstvení jsme si udělali pod rozhlednou ještě ranní ztišení, které vedl Petr Burian, a pomalu se chystali na cestu zpátky. Tu jsme záměrně volili zacházkou k druhému ze šumavských jezer Černému jezeru.

Bylo zapotřebí k němu sestoupat z pěkně hnusného krpálu, který na cestě zpět bylo třeba zase vylézt. Ale mít tábor v lokalitě Šumavy a nenavštívit tato jezera, to by byla nepopsatelná škoda.

Zpátky do tábora jsme šli přes Čertovo jezero. Jednak abychom se u něj na chvíli zastavili, jednak aby jezero navštívili i ty skupiny, které tudy neprobíhali, když se snažili dobít Mt. Špičák.

U obou jezer jsme našli ve schránkách razítka, což potěšilo hlavně nás, kteří je sbíráme. U Černého jezera byl k vidění i historický kočár s koňmi, které tam přivezl německy mluvící turisty.

Když jsme šlapali po červené značce k Čertovu jezeru, přiběhl za mnou Burák, že prý mu volala manželka Věrka, že v táboře je hygiena. Nejprve jsem se tomu zasmál jako vtipu, nicméně z jeho výrazu ve tváři mi začínalo být jasné, že nežertuje.

Podíval jsem se tedy na svůj mobil a přečetl si tam zprávu od Věrky: "Je tu hygiena". Okamžitě jsem Věrce volal, abych zjistil podrobnosti. Ano přišla paní z hygieny, tu provází Peťka po baráku. U vchodu stojí nějakej její kolega, snad prý aby nesměl nikdo dovnitř. Právě před chvílí dorazili s nákupem Soňa s Danem. Hygienička se po mě jako hlavním vedoucím prý neustále ptá.

Osm let jsem čekal, až nás hygiena přijde zkontrolovat. Vždy jsem říkal, že bychom alespoň zjistili, jak jsme na tom. Letos jsem kontrolu i čekal, neboť když jsem na hygienu odeslal ohlašovací dopis, paní mi hned volala, co že je to za táborovou základnu a kde ji najde, neboť ji prý nezná a ještě tam nikdy nebyli. Celý týden jsem je čekal, ale když ani ve čtvrtek nedorazili, měl jsem za to, že už nepřijdou. Jak jsem se mýlil.

Teď, když konečně kontrola přišla, já byl na dvě hodiny rychlé chůze daleko a nezbylo mi než Věrce popřát mnoho zdaru a že paní hygieničku pozdravuji.

Paní si vše prohlédla a nakonec jsme dostali pochvalu za to, jak máme vedené papíry a odjela. Co bych to tady dál popisoval, prostě jsme nad sebou měli Boží ochranu. Jak říkal Dáňa: "Kdybys to chtěl takhle naplánovat, tak se ti to nikdy nepovede."

Po obědě a následném odpočinku nás čekal jeden z posledních úseků letošního tábora. Šli jsme lyžovat.

„V roce 1996 Rakušan H. Kammerlander zvládl cestu na vrchol Everestu ze severu za necelých 17 hodin. Při sestupu použil lyže.“

Rakoncaj

Měli jsme připravené čtyři stanoviště s lyžemi. Vždy proti sobě závodili dva a dva mančafty. Ve skupině zvolili vždy jednoho lyžaře, který se obul do lyží, a posouval se vyhrazený úsek po asfaltu za pomocí pet-lahví naplněných vodou. Ostatní členové skupiny lyžaře mohli přidržovat a museli mu podestýlat pet-lahve. Všechny skupiny se na stanovišti vystřídali a o pořadí rozhodovalo, kdo měl více úspěchů v jednotlivých kláních. Výsledek byl následující: zelení první, o druhé místo se dělili modří s červenými a žlutí byli třetí.

Užili jsme u toho spousty legrace a některé ze soubojů byli strašně napínavé.

Dál před námi bylo už jen dohrát hru u mapy a zjistit tak, kdo dosáhne vrcholu Everestu. Ještě před tím však bylo nutné určit pořadí, ve kterém k mapě jednotlivý horolezci budou přistupovat. To zařídila hra vážení kamenů. Každý z táborníků dostal pět kamenů různé váhy a měli je postavit od nejlehčího po nejtěžší.

Samotný výstup u mapy pak byl neskutečným bojem. Tuto část řídila Mája, já tak mohl kuchařinkám pomáhat s přípravou hostiny. Soňa přinesla šišku salámu a obracela se k Danovi s prosbou: „Dane, já potřebuji, abys mi nařezal…“

Dan: „Soňo, tady vzniká nebezpečný precedens.“

Čas od času za mnou pak do kuchyně přiběhl ten který táborník ze skupiny, aby mě informoval, že už mají na vrcholu prvního horolezce, nebo kolik se jich v bezpečí z hory vrátilo. Konečné pořadí nakonec bylo následující: O první místo se dělili modří a červení, na druhém místě skončili žlutí a třetí byli zelení.

Moc se mi na letošním táboře líbilo rozpoložení týmů. Všichni ve hrách bojovali jako lvi a každou tu hru chtěli vyhrát. Nicméně když byly vyhlášeny výsledky a rozdáni šplhouni potřební k výstupu na mapě, z táborníků se stávala jedna parta. A bylo tomu tak i při vyhlášení konečných výsledků. Tleskalo se prvním místům, stejně jako třetímu. Vítězové se poplácali po ramenou a pak se mužstvo rozprsklo bez ohledu na skupiny. Ti hráli stolní hry, ti byli na hřišti u sítě, apod. Celým táborem vládl kamarádský duch a to se ne vždy podaří.

Kuchařinky se opět vyznamenali. Opět jsme měli plný stůl dobrot. Jen já jsem je trochu naštval, když jsem je místo pochvaly nejprve zkritizoval, že mohlo být na stolech více masa.

Večer pak probíhal v družné atmosféře. Každý dělal, co mu bylo libo, a šel spát, když to uznal za vhodné. Jako každý rok jsem nikoho do postele nehonil, za předpokladu, že se nedělal nepořádek. Hodně se psali 'Margaretky' do obálek. Téměř každý domu odjížděl s napěchovanou obálkou vzkazů.

Ještě toho večera odjížděli domů Ramíkovi, kteří jeli druhý den na svatbu synovci Lukášovi.

Sobota pak byla už ve znamení balení, uklízení a cesty domů. Přívěs s věcmi a vlastně i mě s Ivou odváželi domu a následně do Stříbra na nádraží Petr s Věrkou. Skončil tak další tábor, který lze počítat mezi ty povedené. Děkujeme za to!

Ještě uvedu, že mnoho z nás, ne-li naprostá většina, přijela z tábora nachlazená nebo nějak jinak nemocná. Jednoznačně za to mohla ta vlhká budova, pobyt v lesích, kam sluníčko mohlo až po překonání korun stromů a neuvěřitelně ledový potok. Ale co, stálo to za to!!!

fotky z tábora

Kontakt

63. přední hlídka Royal Rangers Krátká 206
349 52 Konstantinovy Lázně
IČ: 07 44 44 01

bankovní účet: 2201568945/2010 (fio banka)
velitel: Milan Trávníček
724 751 411
mila-2@seznam.cz