Naše Zvyky, nepsaná pravidla a cintaniny

Přeci jen už nejsme v pořádání táborů žádní greenhorni. Nějaký ten pátek se tomu již věnujeme a za tu dobu se vytvořilo spoustu nepsaných zákonů, zvyků, někdy zlozvyků :-), a pravidel, které dodržujeme, aniž bychom na to nějak dbali. Prostě se tak děje, protože se ty věci osvědčili. Nu a když jsem si uvědomil, že takových zvyků už máme poměrně hodně, rozhodl jsem se je zde sepsat. Alespoň ty nejzákladnější. Pro člověka co s námi nikdy neměl nic co do činění to může být pomůcka k tomu, aby se o nás něco dozvěděl, ti ostatní mohou s nostalgií v srdci zavzpomínat :-) .

Terky představení

Stejně jako Davidovo párty, vznikla tato tradice v Mexiku (rok 2012). Tehdy to bylo představení založené na Terčino recitačním nadání a veliké míry improvizace. A neskončilo to tímto táborem. Rok co rok se po hostině Terka hlásí o slovo a do představení zapojuje i dobrovolníky z řad tábora. A my každý rok musíme vymyslet nějaké omezení, kterým ji usměrňujeme. Např. aby to mělo nějaký nápad a improvizace tam nehrála takovou roli, naposledy jsme museli dát časové omezení půl hodiny, protože na dvouhodinové představení o Jelenu a Smolíčkovi nikdo nevydržel koukat. Ale jinak je to super zpestření

Davidovo párty

V pořadí šestý tábor "Za poklady Mexika" v roce 2012 byl první pro Davida Artima. Jednou při večeři mě oslovil, zda se zúčastním párty, kterou pořádá s Pribináčkem ve stanu. Prý jsem zvaný jako V.I.P. host. Co jsem na to mohl říci? S radostí jsem přijal! "Tak s sebou dones nějaké sladkosti," bylo mi odpovězeno :-) . Co se tam tenkrát dělo, kolik se nás nakonec do stanu vešlo, to vše se je možné se dočíst v táborovém vyprávění na těchto stránkách. Avšak nezůstalo jen u této párty. David ji rok co rok opakuje. Vždycky je odlišná od těch předchozích, vždycky je nás slyšet na míle daleko, vždycky účastníci odcházejí nachraptělí a vždycky mám za úkol donést něco sladkého :-). Nu a když jsem si uvědomil, že Dejvovo párty k programu našeho tábora tak nějak už automaticky patří, přišel i čas, abych ji zařadil na tento seznam našich zvyklostí a zvláštností.

vedoucí i technika jedou na maximum!

Tento bonmot vyřkl letos (r. 2013) náš nový zásobovač Dan. Mě se natolik líbí, že jsem ho zařadil mezi naše "nepsaná pravidla". Od prvního tábora požaduji po vedoucích maximální nasazení. Na konci tábora chci vedoucí vidět vždy "na kolenou", zničené, vymačkané jak citrony! To je pak důkazem, že na táboře nechali všechno, co v nich bylo - nechali to tam ve prospěch táborníků. A ti si to pak pamatují a na tábory rádi vzpomínají. Letos (ostatně jako i v minulých letech) na maximum nepracovali jen vedoucí, ale i technika. Den před táborem, když jsem s naší novou kuchařkou Ivou byl nakupovat veliký nákup v Makru, rozpůlili jsme cestou z nákupu výfuk u auta - tak bylo naložené. Tuto příhodu jsem Danovi vyprávěl ve Stříbře na nádraží, když jsme se snažili pobrat bagáž táborníkům. Přívěs, auto, zahrádka u auta - všechno bylo obložené věcmi a batohama. Když se pak Dan na křižovatce nemohl s autem na jedničku rozjet, prohlásil: "vedoucí i technika jedou na maximum, tak je to správné! Tak nějak sis to Mílo představoval, ne?"

neviděl někdo můj hrneček?

Věta, která letos (r. 2012) zazněla několikrát za den. Pronášel jsem ji vždy já - hlavní vedoucí, neboť se mi můj hrneček neustále přemisťoval, ačkoliv jsem se vždy snažil dávat ho na jedno a to samé místo. Když se k tomu přidalo mé občasné hledání sešitu s programem, vzniklo zdání, že celý tábor nedělám nic jiného, než že něco hledám. Našli se dokonce tací (z řad účastníků), kteří se opovažovali tvrdit, že stárnu a tato zapomnětlivost je toho neklamným důkazem. Tak POZOR!!! milí táborníci na silná slova, nebo vám "stařeček" ještě ukáže, zač je toho loket :-) 

pokaždé jiné tábořiště

Dosud jsme nikdy nebyli na žádném tábořišti dvakrát. Vždy se mi zatím podařilo najít nové místo. Každý rok řešíme, jestli by nebylo jednoduší jezdit na jedno stejné místo. Zatím jsme však dali přednost neznámému prostředí a novému poznávání okolí tábora.

kartičky se jmény

Jsou to kartičky vystřižené z krabiček od čaje. Na každé kartičce je jméno jednoho táborníka nebo vedoucího. První vyráběla Notven před prvním táborem a každý další tábor se dodělávají kartičky nováčkům. K čemu že tyto kartičky slouží? První táborový večer je vedoucí na poradě rozloží na stůl a nejrůzněji s nimi šibují a to tak dlouho dokud nevzniknou skupiny, jež spolu pak celý tábor soutěží. Kolik kartiček asi přibude letos?

rozhledny

Velmi rád navštěvuji rozhledny a tak když přemýšlíme o cílech pro táborové výlety, vždy jsou první volbou rozhledny v okolí. Většinou se to neobejde bez remcavých řečí táborníků, ale současně jsou s tím už všichni smířeni. Za největší masakr je v historii našich rozhlednových výletů považován výstup na Kleť.

křesťanští vedoucí

Na tábor jako vedoucí jezdí jen křesťané, jež ve svém životě přijali Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, přiznali se k Němu ve křtu a aktivně se podílejí na činnosti sboru či křesťanského společenství.

místovedoucí

Tato funkce vznikla na táboře Expedice Jižní pól. Vykonávají ji ostřílení 17ti letí táborníci a dali by se nazvat praktikanty. Já toto označení však nemám rád a protože mě nenapadlo nic lepšího, dlouho jsme tuto funkci nazývali krkolomně ‘prodloužená ruka vedoucích‘. Až rok po tomto táboře, když jsme na něj vzpomínali a připravovali se již na další, zeptala se mě Janička: „Mílo, a pojede jako místovedoucí zase Mika?“ A aniž by si to uvědomila, přišla na to. Místovedoucí – to je to slovo, které jsem rok hledal. Nikdy už praktikant!

táborová hymna

Snažíme se, aby každý tábor provázela píseň, jež tématicky sedí k celotáborové hře. Táborovou hymnou se však už na prvním táboře stala chvála “Moj Boh.“ Snad to bylo díky ukazování, jež chválu provází. Ať tak či jinak, je to chvála, která je po celou dobu našeho působení nesmazatelně spojená s našimi tábory.

den D

Vždy je to den před odjezdem z tábora (až na jednu výjimku se vždy jednalo o pátek). Dosud všechny naše celotáborové hry byli konstruované tak, aby v tento den celá hra vyvrcholila a večer jsme znali konečné pořadí skupin. Tento den je také zvláštní tím, že může (a většinou se tak i děje) zamíchat až překvapivě pořadím. Často pak platí Biblické ‘poslední budou první a první poslední.‘

hostina

Hostinou zakončujeme den D. Začali jsme s tím na rytířském (našem druhém) táboře a pro veliký úspěch ji rok co rok opakujeme. Kuchařka také rok od roku připravuje lepší a lahodnější mňamky.

tématický jídelníček

S nápadem přišla kuchařka Iveta před prvním táborem. Tento první jídelníček také společně se svým manželem vymyslela. Od té doby v této tradici pokračujeme a vedoucí tématické názvy pro pokrmy vymýšlejí na minikempu, jakémsi společném soustředění před táborem. A které názvy, respektive jídla zaujali natolik, že jen těžko dojdou někdy zapomnění? Např. Odřezky z bizona (špekáčky na ohni), Sopka (bramborová kaše s rybyčkami), Polární delikatesa (brambory se zelím a lančmídem), Racek úplně na placku (řízek), apod.

hodnocení úklidu

Stalo se zvykem, že úklid na pokojích či ve stanech hodnotí vždy dívky - místovedoucí. Tento zvyk začal na táboře 'Expedice Jižní pól' a od té doby se drží.

suchý zákon

Na táboře je zakázána konzumace alkoholu, drog a omamných látek.

Název ‘suchý zákon‘ dostal tento zákaz na táboře, kde jsme dobývali Jižní pól. Cituji zde Jaroslava Pavlíčka z jeho příručky o přežití v drsné přírodě: „Na expedici s sebou nikdy nevozíme alkohol. Navzdory lidovému přesvědčení má jeho konzumace na tělo přesně opačné účinky. Panák ‘na zahřátí‘ totiž způsobí, že dojde k roztáhnutí krevních kapilár, ze kterých začne přes kůži do okolí unikat teplo, což dává kožním receptorům sice subjektivní vjem tepla, ale to proto, že z nás teplo právě uniká! Pocit zahřátí tak sice chvíli máme, ale důsledky jsou podobné, jako kdybychom se v zimě chtěli ohřát otevřeným oknem do mrazivého vzduchu.“

Na táboře existuje jediná výjimka – vedoucí si mohou po jídle otevřít plechovku nealkoholického piva.

táborový maskot

Je jím “Karel,“ gumová napodobenina lebky. Na rytířský tábor ho přivezl myslím Standa Bulík a od té doby ho táborníci berou na kdejakou mládežnickou akci. Na táborech pak nesmí samozřejmě chybět.

kdo chce jít, jde 

Také heslo převzaté od Jaroslava Pavlíčka. Na první pohled se může zdát toto heslo neproblematické a nijak surové. V terénu však získává zcela jiný rozměr. Polárník, který leží zmožen chladem a únavou u cesty a právě umírá vyčerpáním, již tedy zřejmě dále jít nechce. Poutník na poušti umírající žízní již zřejmě též nechce jít dál, a kdo padne na expedici únavou, asi už rovněž nechce. Jak prosté: Kdo chce jít, jde.

hra fair play

Ostatní chceme PORAZIT, ne PODRAZIT!

co se stalo nelze odestát

Během výletu, hry, expedice se nesmí (v rámci skupiny) nikdo plísnit za hloupost, kterou už udělal – možná později někde v klidu, při čajíčku až bude čas a prostor na to rozebrat celou akci, uvědomit si chyby a postarat se, aby se příště nestaly, ale plakat nad rozlitým mlékem či čajem při expedici nic neřeší a jen rozleptává vztahy. Nadávání nic nespraví a jen situaci zhorší.

„čím horší tábořiště, tím lepší jídlo!“

Tuto památnou větu prohlásil na mořeplaveckém táboře Martin Kučera. Velmi se ujala a mnozí táborníci k ní velmi vzhlíží a zdá se jim, že vše absolutně vystihuje. Táborová základna Sedlo se vyznačovala mokrem, neustále jsme se potýkali s loužemi a bahnem. Také jsme se museli vypořádat s latrýnou místo záchodů nebo alespoň kadibudky. Asi opravdu dosud nejhorší podmínky. Co způsobilo, že se mezi táborníky najednou veřejně začala velmi chválit kuchařka, když už léta předvádí obdivuhodně standardní výkony na vysoké úrovni, je stále otázkou.

„to se osvědčilo“

Těžko už dneska někdo může říci, kdo tuto hláškou přitáhl do našeho slovníku. Já osobně bych její autorství přiřkl Arturovi. Ujalo se to však velmi. Věc, místo, člověk, apod., o kterém se prohlásí že se osvědčil nemůže dostat lepší vysvědčení. Koneckonců, když si znovu přečtete výše napsané řádky, určitě jsem tuto hlášku několikrát použil. Právě proto, že se všechny ty věci osvědčili, dostali se na tento náš seznam ‘nepsaných‘ zvyků a pravidel.

„ … protože jsi na táboře!“

Tuto větu za tábor zopakuji nesčetněkrát. Odpovídám jí nejčastěji na nejrůznější otázky začínající zaklínacím slůvkem ‘proč‘ (proč musím tohle a proč tamto). A říkám jí s úsměvem na tváři, šťasten, že tomu opravdu tak je a my můžeme dělat všechny ty táborové zvláštnůstky.

Je to podobné heslo, které použil v roce 2003 bavič Petr Novotný jako podtitul své knihy: „Jak jsem přežil Dakar, aneb To je rallye, vole.“ Prý mu tak odpovídali všichni skoro na každou zvídavou otázku proč se musí vykonávat to a to.

A ještě jeden trefný příměr mám. Z knihy Zdeňka Šmída, který popisuje období, kdy kytarista Lubomír Brabec byl na Antarktidě s Jaroslavem Pavlíčkem: „To se budem s těma věcma plácat tejden v tomhle terénu?“ Namítl někdo z nás. „A jak jinak,“ užasl Jaroslav a pak šťastně dodal: „Vždyť přece jste v Antarktidě, hoši!“

„dobrodružství a romantika“

Toto heslo poprvé vyřkla zdravotnice Miška na táboře ‘Expedice Jižní pól.‘ Byl to tábor, kdy do poslední chvíle nebylo jisté, zda na něj vůbec odjedeme. Na začátku prázdnin totiž tábořiště ‘Pod Bethánem‘ zalila voda. Nu a díky Pánu jsme byli první turnus, který mohl nastoupit. Když jsem se tam v týdnu před táborem byl podívat, provázela nás paní správcová následujícím způsobem: „Tady je táborové náměstíčko“ – všude byla vysoká tráva po kolena. „Támhle je táborový kruh s ohništěm“ – kopřivy do výše pasu. „Támhle za stany sekáme dřevo“ – stany zatím nikde a opět kopřivy. V podobném duchu proběhla celá prohlídka, nu a když se mě pak zdravotnice ptali jak to tam vypadá, snažil jsem se tábořiště chválit co to šlo. Doufal jsem, že paní správcová zařídí, aby se tábořiště alespoň trochu podobalo mým představám. A ačkoliv se snažila, spoustu věcí nestihli a my to museli dělat za běhu. A tehdy, když poprvé účastníci přišli do tábořiště, zahlásila Miška: „Hm, takže naslibované vzdušné zámky vzali za své. Zase to bude dobrodružství a romantika!“